Motto: „Cesta je cíl a bike je tím nejlepším, jak si ji naplno užít“
Prolog
Konečně se přiblížil zářijový termín balkánského treku. Měl jsem sice již vše naplánované a připravené, ale chyběla mi dořešit jedna důležitá věc – a to s kým pojedu. Moje obvyklí spolucestovatelé buďto již neměli dovolenou, anebo jim nesedl styl treku, který, a to je nutno si přiznat, byl docela náročný. Dát v jedenácti dnech téměř 5.000 kilometrů, každý den být v sedle 10 hodin, není pro každého. Přesto se mi podařilo zlákat Dana a Toma, kterým se myšlenka zalíbila. Po whatsappové dohodě, následovalo i fyzické setkání a společný nedělní trip, na kterém jsme dopekli detaily, dohodli finální cestu a rozhodli se pro ubytování v hotelích. Nakonec jsme se rozhodli trasu obrátit, doletět po dálnicích do chorvatského Zadaru a vyrazit proto již v pátek 17.9. odpoledne. Na přípravu byl ještě týden, tak jsem trasu přeplánoval, přes booking zajistil ubytko a pak už jen zabalit pár věcí s sebou a těšit se na pátek.
17.9.21 – Tak nám to začíná (den 0. České Budějovice, ČR)
Abychom to neměli do Zadaru tolik daleko, Tom nabídl ubytování u sebe poblíž Budějic, čím jsem hlavně já ušetřil skoro 200 km. Z Prahy v pátek jsem za slunečného počasí vyrazil kolem čtvrté odpoledne směrem na Příbram, Tábor až do Budějovic. V klídku jsem dorazil k Tomovi před sedmou. Zde nás čekalo skvělé uvítaní, grilovačka a pohoda. Na terase jsme kecali a řešili motorky až do večera. A pak již spát. Ráno jsme chtěli vyrazit co nejdříve.
18.9.21 – Nekonečná cesta (Den I. Zadar, Chorvatsko)
Budík mě probral před sedmou ráno. Po dlouhé době jsem spal alespoň 8 hodin a cítil jsme se proto docela odpočatý. Následovala rychlá snídaně – teda kluci, já byl schopen do sebe dostat jen silné presso (za což děkuji Petře) – a pak již oblékačka do jezdeckého a balení věcí na mašiny. Podle předpovědi nás až do poloviny Rakouska měla čekat oblačnost a místy mrholení. Nakonec jsme vyrazili něco před osmou hodinou. První zastávka byla na benzině v Kaplicích, kde standardně naposled v Čechách tankuji a kupuji dálniční známku do Rakouska. Pak jsme již najeli na pravidelný vzorec, odjet cca 150 km a odpočinek s kafem. Před Freistadtem se najelo na dálnici a hrnuli jsme to dohodnutých 130 dál a dál. Následovala pauza za Kirchdorfem a pak ještě před Grazem. Krátká zastávka na hranicích se Slovinskem, kde jsme dokupovali známku na jejich dálnici. Slovinských 60 kilometrů jsme proletěli a další zastávka byla až před Záhřebem. Již před Grazem se vyjasnilo, vykouklo slunce a teplota se začala zvedat. Poslední pauza byla na benzině poblíž Brinje. Zde již bylo docela vedro. Teploměr ukazoval skoro 28°C. Poslední úsek jsme již hrnuli mnohem rychleji. Do Zadaru jsme dojeli něco kolem šesté hodiny po zdolání cca 770 kilometrů. Následovalo hledání klíče k apartmánu, naštěstí úspěšné. Byli jsme ubytováni v centru starého Zadaru, v malebných úzkých uličkách, v původní historické zástavbě. Apartmán sice nebyl nijak luxusní, ale byl čistý a v pohodě, a i teplá voda byla. Motorky museli zůstat na cca 200 metrů vzdáleném parkovišti. Do uliček se nesmělo vjíždět. Doufali jsme, že mašiny tam ráno najdeme. Vyrazili jsme do města. V restauraci na nábřeží jsme si dali večeři a začali se zklidňovat po únavné jízdě. Nakoupili jídlo na snídani a pak vyrazili zkoumat noční zadarský život. Naštěstí jsme nemuseli nijak daleko, poblíž ubytka jsme nalezli stylový Rock pub, kde skvěle hráli a točili ještě lepší pivo. Bylo rozhodnuto, kde strávíme tento večer. Kolem půlnoci jsme dorazili na pokoj a rychle zabrali. A já doufal, že do rána vystřízlivím.
19.9.21 – Absolutní pohodovka (Den II. Dubrovnik, Chorvatsko)
Vstávačka zase před sedmou. Trochu bolehlav. Snídaně, kafe, balení na mašiny a v osm jsme již byli v sedle. Čekalo nás dnes 370 kilometrů po příjemné Jaderské magistrále. Opět jsme vyjížděli za zamračeného, deštivého počasí. Měli jsme alespoň šanci „obdivovat“ Danovo módní dupačky, do kterých, když se snažil sám nasoukat, zůstal v půlce totálně zaseklý. Chvilku jsme se Danovi řehtali a chtěli si zahrát na solidaritu Top Gearu, ale pak se nám ho přeci jen zželelo a pomohli jsme mu se do jeho „ochrany“ nasoukat. Kousek za Zadarem jsem tankoval a pak jsme vyrazili směr Šibenik a Split. Po rychlém pressu na benzině před Splitem, jsme vyrazili směrem na Makarskou. Tady byl asi nejméně přitažlivý úsek dnešní etapy. Docela dost aut, špatně se dalo předjíždět. Nic moc. Alespoň, že se počasí vyčasilo a měli jsme slunce a pohodových 25 stupňů. V Makarské jsme si udělali delší přestávku, kterou jsme strávili v kavárně na nábřeží v centru. Pohoda, kávička, slunce, holky – ani se nám nechtělo jet dál. Čekala nás poslední část etapy – Ploče, Opuzen až k BiH. Přechod hranic byl formální, bez problému. V BiH jsme si dali pauzu na benzině a z výšky pozorovali cvrkot v Neumu a v dálce na obzoru nový most spojující přímo Dubrovnik se zbytkem Chorvatska. Zbývalo nám necelých 70 kilometrů do cíle dnešní cesty. V Dubrovniku jsme byli kolem 17 hodiny. Apartmán jsme našli bez problémů. Byl to Bungalov s vlastním pozemkem a teráskou. Motorky byli tedy v klidu za plotem. Následovala procházka na pláž, kde se dva nejotužilejší vorvani smočili, pak nákup snídaně a hledání večeře. Skončili jsme v pizzerce. Mistr Google nám odhalil, že poblíž se nacházel Irish pub, tak bylo rozhodnutu. Večer jsme strávili zde. Ochutnali jsme místní piva a po jedenácté vyrazili zpět. Ještě jsme chvíli kecali na terase, já vyřídil urgentní objednávky a po půlnoci zalehli.
20.9.21 – Začíná přituhovat (Den III. Podgorica, Černá Hora)
Probudil jsme se nevyspalý. Nevím, jak hodně to bylo kvůli těm lokálním „irish“ pivům, nebo kvůli tomu, že před apartmánem na ulici stály odpadkové boxy a snad celé město v noci je chodilo plnit a neustále mě to budilo. Ať tak či tak, ráno bylo slunečné a poměrně teplé. Dali jsme si kávu a snídani na terase a po nezbytném zabalení věcí jsme vyrazili do další etapy – cílová stanice po cca 360 km měla být Podgorica, hlavní město Černé Hory. Ještě v centru Dubrovniku jsem natankoval a pak jsme již nabrali směr pryč z města. Na ostrohu vysoko nad městem jsme zastavili, abychom cvakli pár ikonických fotek starého hradu v Dubrovniku. Jelikož jsme se již chtěli dostat do hor a nikoli podél pobřeží, trasa vedla nejprve do Bosny a Hercegoviny, skrz kterou jsme asi 50 km projeli k černohorským hranicím. Před námi bylo jen pár důchodců v mikrobuse, takže po pár minutách jsme mohli vjet do Černé Hory a zamířili k městu Nikšič. V horách se ale změnilo počasí. Zatáhlo se, začalo foukat a nejprve mrholit a později to přešlo v regulérní slejvák. Naštěstí jsme včas zastavili a mohli si podruhé vychutnat Danův taneček při navlékání jeho ochranných dupaček. Po pár minutách a několika odjetých desítek kilometrů déšť ustal a my si mohli opět rozepnout větrací otvory a Dan shodit své dupačky. Z Nikšič jsme zamířili na sever do města Plužine, kde jsme na benzině dotankovali plnou a v místním motorestu jsme se potkali s jinou partou z Čech, prohodili pár slov a pak se věnovali svému pressu. Zase vyrážíme. Jedu první, navigace nás vede na most přes Pivsko jezero a hned za ním ostrá doprava na úzkou skoroasfaltku a po pár metrech šup do úzkého tunelu. Bylo to jako vjíždět do pekla, vysekaný, úzký tunel, absolutně neosvětlený, není vidět konec, vjíždí se do naprosté tmy. Než nahmatám dálková světla, jedu chvíli skoro naslepo. Prolétne mi hlavou, že jsem asi udělal chybu v plánování trasy a zavedl jsem nás někam do pr…. Po pár chvilek vidím světlo na konci a vyjíždíme ven. Uff, máme to za sebou. Po sto metrech další tunel, a ten se pro změnu ještě stáčí ostře o devadesát doleva a tma opět jak v ranci. Navíc k tomu ostré stoupání…no kam jsem to zajel. Po výjezdu na světlo mi vše dochází. Jsme tady správně, právě stoupáme k národnímu parku Durmitor. Na další tunely jsme již mentálně připraveni a začínáme si užívat příkré stoupání s ostrými zatáčkami. Asfalt je docela pěkný, jen je potřeba dávat pozor na spadané kameny. Začínám zrychlovat a upřímně si užívat jízdu. Potkáváme auto v protisměru. Na úzké silničce dost nepříjemné, lekl jsem se, když na mě vyhóplo ze zatáčky. Trošku začínám korigovat jízdu, za stromy není vidět. Najíždím opatrněji a více ke straně do každé zatáčky. Po chvíli splašených zatáček vyjíždíme na náhorní planinu. Otevírá se nám nádherný pohled na okolní vrcholy. V dálce vysoké hory připomínající Alpy…a k mé spokojenosti silnička směřuje právě k nim. U jedné z chat na chvíli zastavujeme, abychom vydejchali první emoce a mohli se vypovídat z tunelů. Nasedáme a jedeme dále blíž a blíž k vysokým vrcholům. Vjíždíme do Durmitoru. Silnička již tolik nestoupá, ale krásně se kroutí. Musím popravdě říct, že zažívám motorkářský ráj. Potkáváme minimum aut a za celou dobu jen dvě mašiny v protisměru. Krásné ostré stoupání do nejvyššího sedla (1907 m.n.m.) pod nejvyššími vrcholy Durmitoru. Zastavujeme, a i přes šílený vichr fotíme nádherné scenérie a samozřejmě i „povinná“ selfíčka. Ještě chvilku silnička vede v nejvyšších patrech hor, ale pak již klesáme. Napojujeme se na větší asfaltku a dojíždíme v poklidu, ale plni emocí, k mostu přes řeku Tara. Zde zastavujeme a jdeme obhlédnout krámky podél silnice, a končíme v restauraci na pressu. Dále pokračujeme sice stále nádhernou přírodou a horami, kde se cesta kroutí a vede nesčetnými tunely, ale již přibilo aut a je to hlavně o tom v pohodě dojet do hotelu. Po cestě ještě jednou stavíme a dotankováváme do plné. Již se blížíme k Podgorici. Hotel máme mít ze strany příjezdu. Bezmyšlenkovitě sleduji navigaci, která nás přivádí do slepé ulice uprostřed místní zástavby starších domků. Stáváme se ihned atrakcí pro místní děti a začíná se kolem nás srocovat dav. Ani náhodou žádný z objektů nevypadá jako hotel, teda osobně doufám, že žádný z nich to nebude. Trochu s obavou googlím na mapách, kde to vlastně máme skončit…ufff, vše se vysvětluje. Hotel je z druhé strany bloku. S úlevou kvapně opouštíme danou lokalitu a jedeme podle google maps. Teď již správně nalézáme hotel Lazaro. Jdu zařídit check-in. Čeká nás třílůžkový, poměrně luxusní hotel. Po ubytování si voláme taxi a jedeme do centra města se navečeřet. Řidiči dáváme jednoduchý požadavek, aby nás zavezl k nejlepší restauraci ve městě. Povedlo se, večeře byla good a opět jsme zkusili i místní pivo. Po jídle vyrážíme prozkoumat hlavní třídu. Narážíme, jak jinak, na místní Irish pub. Je teplo, tak sedáme ke stolkům na ulici a objednáváme piva. Kecáme o motorkách, upíjíme pivko a koukáme po ženských. Po osmé to tady začíná žít a ulice se doslova plní místními, kteří korzují tam a zpět. Rozhodně se nenudíme. Před půlnocí končíme, sedáme do taxi a necháváme se odvézt na hotel. Zmožen jízdou i pivy, hned usínám.
21.9.21 – Pohoda končí, začíná robota (Den IV. Kukës, Albánie)
Dnes nás čeká přechod do Albánie, tak trochu s obavou, chceme mít časovou vatu, vstáváme po šesté a jdeme hned na sedmou na snídani. Hotel opouštíme ještě před osmou. Dnes nás čeká 325 km dlouhá etapa skrz první Albánské hory. Spát máme v honosně znějícím hotelu SuperPanorama poblíž města Kukës. Vyrážíme k jednou ze dvou mezinárodních přechodů do Albánie podél jezera Skadarsko. Celnice v pohodě, minimum aut. Konečně jsme v Albánii, kterou bereme jako hlavní cíl celého treku. Nedá se nevšimnout, že silnice vedoucí do města Shkodër je v podstatě úplně prázdná. Několik desítek kilometrů nepotkáme v podstatě žádné auto. Na předměstí Shkodër zastavujeme u pumpy a dotankováváme plnou před horami. Dáváme opět presso a pozorujeme cvrkot kolem. Jak už si dělal srandu Jeremy v Top Gearu, místní jezdí jenom v Mercedesu anebo v BMW. Je úplně jedno v jakém stavu auto je, ale musí to být hlavně tyto dvě značky. A další věc, všude jsou myčky (teda boxy s ručním mytím) a všichni, i ty největší plechovky se snaží vyleštit do lesku. Pokračujeme a vjíždíme do centra města. Čeká mě šok. Absolutní chaos v dopravě, teda dle mé představy o dopravě. Nespoléhat na přednost zprava, blinkry žádné, běžně protijízda, chodci kdykoli, kdekoli, jakkoli vstupují do vozovky, kolaři ještě horší, skútry klidně v protisměru. Úplně narvané silnice, chodníky, tržiště podél silnice, kolem stánků houfy lidí. Děs. Dělám vše, co umím, aby mě něco nesestřelilo a abych někoho nesvalil já. Ve zdraví a bez škrábanců jsme se doslova protlačili z města ven směrem na Pukë a Fushë-Arrëz. Po chvilce začínáme stoupat a najíždíme do hor. Silnice má úplně skvělý asfalt, to jsem fakt nečekal. Při další zastávce jsme celý paf, jak kvalitní cesta to byla. A hlavně, za cca 50 km jsme nepotkali jediné auto! Plni optimismu a s myšlenkami, že řeči o albánských horách jsou kecy, jsme vyrazili dále. Jak jsme byli naivně lehkovážní. Postupně silnice začala ztrácet šířku, objevovali se sem tam díry a pukliny, a hlavně naplavené kamínky a bahno. A najedou po pár kilometrech jsme v lese, na úzké rozbité asfaltce, která se kroutila podél úbočích hor nahoru, dolů, plná výmolů děr a nejlépe v zatáčkách plná bahna a naplavenin. Skutečně ostré zatáčky a vracečky. U nás by to bylo vedeno jako neznačená cesta, zde to byla dvojka silnice. Začala to být docela facha. Nikde žádné vesnice, stavení, neřkuli restauračka. Prostě vůbec nic. A to bylo „naštěstí“ jen následujících sto kilometrů. Docela urvaní jsme po několika hodinách sjeli do první vesnice, kde jsme dali oraz a kafe. Evidentně jsme zde byli za dlouhou dobu jediní motorkáři. Jediná výhoda byla, že za tři pressa s colou jsme dali necelé dvě EURa i s dýškem. Čekalo nás ještě něco přes sto kilometrů, tak jsme vyrazili dále. Dál jsme jeli v horách, ale naštěstí již po širší silnici, což v reálu znamenalo, že se dokázali vyhnout dvě auta proti sobě. V našich měřítkách by to byla tak zanedbaná trojka, ale pro nás to v tu chvíli byla super silnice. Po příjezdu do města Kukës, jsme opět dotankovali do plné a vyrazili na posledních cca 12 kilometrů do vesnice Bushat, kde daný hotel měl stát. Zde se ukázali slabiny Bookingu. Stačí mít nadstandardní hodnocení, hezké fotky, nabízet spoustu služeb, bez ohledu jak je plníte a rázem se ubytko řadí na nejvyšší pozice. Již příjezd posledních cca 800 metrů k „hotelu“ naznačovalo co nás nakonec skutečně čeká. Úzká, kamenitá cesta plná výmolů s kravinci nás dovedla k poslednímu domu ve vsi. Na místní poměry to byl asi fakt největší a asi i nejnovější dům. Přirovnal bych to tak domům u nás z padesátých let, ke kterému se postupně přilepovali další a další místnosti, terasy, garáže až vznikl nesouměrný slepenec všeho možného. Čekal nás pokoj sice vybavený jen postelemi a jednou skříni, která sice po otevření byla plná oblečení a věcí majitelů, ale pokoj byl čistý. Koupelka byla jedna, a to společná včetně majitelů. Po prvním šoku, jsme ale zjistili, že majitelé si nás váží, jsou rádi za každého turistu a stačilo jen říct a udělali cokoli co bylo v jejich silách. Dostali jsme jejich místní večeři – čevabčiči s rýží, zelenina a nějaké placky plněné měkkým sýrem a zeleninou, vypadalo to na pórek. Natrhali čerstvé víno, jablka, samozřejmě papriky a z čeho měl největší radost Dan, tak měli i pivo. Bylo docela chladno a foukal ostrý vítr, tak jsme zabrali stůl dole v závětří, vytáhli naše zásoby hruškovice, pustili metal do repráku, udělali si presso a byl to, sice zprvu neočekávaný, ale nakonec docela fajn večer.
22.9.21 – Off-road v Albánii nehledej, najde si tě sám (Den V. Korcë, Albánie)
Po zkušenostech z předchozího dne, jsme si snídani nahlásili na sedmou ráno, abychom vyrazili co nejdříve. Udělali jsme si naše presso, zabalili a čekali na snídani. Místní měli trochu pomalejší rozjezd, ale nakonec nám dali vaječnou omeletu, měkký sýr, salám a zeleninu. Kývli jsme i na kafe…dostali jsme to jejich. Turek, sladký jak cecek a příchuť nějakého koření, kardamom? Nevím, ale bylo to hodně aromatické. Absolutně jiná chuť, než na jakou jsme zvyklí od nás. Ale zvládli jsme to polknout. Za ubytko pro tři s večeří, snídaní a asi 15 pivy i s dýškem jsem platil 70 EUR. Před osmou jsme skutečně dokázali vyrazit. Počasí bylo chladné, foukalo, mlha, nízká oblačnost, nic moc vyhlídky na hezký den. Dnes jsme chtěli dojet až na jih do města Korcë a čekalo nás zase cca 320 km. Vyrazili jsme směrem na 60 kilometrů vzdálené městečko Peshkopi, zde jsme měli v plánu odbočit do hor a udělat první zajížďku mimo hlavni silnici. Po sjezdu z jejich silnice první třídy nás čekala zase kroutící se všehochuť. A asi po 15 kilometrech nás čekal most přes řeku Drini i Zi. No výjev jak z filmu z Afriky. Most tam byl, cca 200 metrů dlouhý, ale mostovka byla ze starých trámů, díry přeložené jinými trámky a sem tam bylo vidět skrz na řeku. Vyrazil jsem jako první. Vše v pohodě, ale byl to zážitek, který u nás již nezažiješ. Popojeli jsme ještě několik set metrů a začali se znovu divit. Na mapě uvedená silnice II.třídy byla najednou úzká kamenitá strž padající strmě někam dolů k řece a dále do lesa. Po chvilce debatování většina rozhodla, se otočit a vyrazit zpět. Opět přejezd mostu a přes blízké Peshkopi do vesnice Cerenec i Poshtëm, kde nás zastavila ta samá situace – skončil asfalt a dál pokračovala jen kamenitá cesta, i přesto že v mapách je vedena jako „žlutá“ silnice. Moc alternativ jsme tentokrát neměli. Bylo již po dvanácté hodině a buď pojedeme dál a do cíle to bude cca 150 km kdoví jaké cesty anebo to objet až přes Tiranu a bude to 350 po místních jedničkách. Pod tlakem času jsme se dohodli, že vyrazíme podle plánu a po pár kilometrech si řekneme, jestli pokračovat. Tak jsem vyrazil první. Nebyla to šotolina, byla to kamenitá cesta s výmoly, vymletými strouhami. Sice poměrně široká (určitě by se lehce vyminula dvě vozidla), přesto se dalo rozumně jet jen po jedné vyjeté koleji. Když jsme za vsí potkali místního staříka „řítící se“ po této cestě na místní podobě fichtla, tak nám hrdost nedovolila to vzdát – když to dá on, tak mi musíme také! A proto jsme pokračovali dále. Sem tam jsme v protisměru minuli auto či dodávku. Cesta byla regulérně používaná a možná v místním pojetí i dvojkou skutečně byla, ale jinak to byl docela obtížný off-road. Naštěstí cesta byla „jen“ padesát kilometrů dlouhá. Vše jsem jel ve stoje a musím říct, že na konci už jsem začal lýtka docela cítit. I když jsme sem tam míjeli auto, tak po celé cestě jsme nenarazili ani na jednu vesnici, či jen alespoň barák. Jaké bylo proto naše překvapení, když přibližně v polovině cesty jsme najednou narazili na novou restauraci evropského typu s velikánskou sádkou na ryby a uvnitř lidi. Nechápali jsme kdo a proč sem někdo takhle daleko jezdí. Na druhé straně hor jsme se napojili na asfaltovou jedničku a směřovali k jezeru Ohrid do města Pogradec. Zde jsme v centru města zastavili na poslední odpočinek a dali si presso v místní kavárničce. Sice nám majitel v úvodu vyhrožoval, že na nás zavolá policii, protože prý parkujeme na místě pro busy, ale pragmaticky mu to rychle vysvětlil kápo zdejší ulice a pak se z něho stal až servilně úslužný hostitel. Presso bylo až neskutečně silné, což jsme si ověřili na vícero místech v Albánii. Po krátké pauze jsme vyrazili k cca padesát kilometrů vzdálenému městu Korcë, kde jsme měli rezervované ubytování v hotelu Romeo. Hotel byl přímo v centru městečka, ale opět měla problém navigace. Hotel byl situován ve vnitrobloku a navigace nás umíněně nutila jet po schodišti, ale po několikerém obkroužení celého bloku jsme uličku vedoucí až k hotelu přeci jen našli. Po trochu komplikacích na recepci, kde nikdo neuměl krom pár slovíček mluvit pořádně anglicky a recepčnímu po platbě kartou nevylezlo potvrzení a stále po mě chtěl abych to zaplatil ještě jednou, že platba neproběhla. Tak poté co jsem mu ukázal potvrzení na mobilu z mé banky o akceptaci platby, tak zavolal do jejich banky k ověření. A nakonec se ukázalo, že celý problém byl u něho v POS terminálu, kde mu došel papír – to prostě nepochopíš! Byl to nejlepší hotel ve městě, ale přesto u nás tak trojhvězda. No nic, po ubytování jsme vyrazili na večeři. Po pár set metrech jsme došli na náměstíčko, které bylo určeno evidentně jen pro turisty. Jedna restaurace vedle druhé, suvenýry, kavárny. O pár ulic dále, už jen místní sflikované domy, prodrátované elektro, binec všude. Tentokrát jsme po večeři zakotvili ve „vinárně“ a přemluvili i Dana, že dnešek bude vínový. K našemu velkému překvapení souhlasil. Již kolem jedenácté večer jsme se vydali zpět na hotel.
23.9.21 – Pozor medvědi (Den VI. Kastoria, Řecko, Korcë, Albánie)
Čekal nás prostřední den našeho treku. V plánu bylo zůstat v albánském Korcë dvě noci ve stejném hotelu, abychom si mohli tento den naplánovat případně i jako odpočinkový, prostě podle aktuální nálady a únavy. Již večer jsme se proto domluvili, kam vyrazíme. Jelikož Korcë se nachází cca 30-40 km od hranic s Řeckem zlákala nás představa podívat se ještě více na jih až do zmiňovaného Řecka. Vyrazili jsme v klídku až na desátou. Trasu jsem připravil z Korcë na hraniční přechod Kristallopigi, odtud po dálnici do městečka Kastoria. Bylo krásné slunečné počasí, tak jsme si na břehu jezera dali presso v příjemné kavárně s milou servírkou. Poté jsme již vyrazili na sever k horám, kde jsme udělali menší okruh po místních silničkách. Většinou jsme jeli po dobré cestě s kvalitním asfaltem. I když bylo slunečno, tak ve vyšších polohách – nejvýše jsme se dostali na cca 1780 m.n.m. pod vrchol hory Vitsi (2128 m.n.m.) – tak ve stínu v lese teploměr ukazoval sotva 7°C. Naštěstí poté jsme již začali klesat a teplota vylétla zase nad 18 stupňů. Kromě nádherných výhledů na místní „panoramata“ mě poměrně znervózňovali všude přítomné značky upozorňující na potulující se medvědy. Ještě jsem měl v živé paměti, jaké to bylo potkat v Rumunsku na mašině živého medvěda hned za zatáčkou. No, tentokrát jsme tedy nezahlédli ani chlup ze žádného chlupáče – naštěstí. V pohodě jsme se vrátili zpět na přechod Kristallopigi, kde nás sice albánští celníci nechtěli zprvu pustit zpět s tím, že je divné, že se ten samý den zase vracíme do Albánie. Naštěstí jsme jim to bez problémů vysvětlili. Je pravda, že jako typičtí pašeráci jsme opravdu nevypadali. Poprvé jsme se na hotel dostali již před čtvrtou hodinou a měli jsme tedy dost času si za světla prohlédnout turistický střed města Korcë. Na jídlo jsme si tentokrát skočili do místního fast foodu. Dali jsme si hranolky s opečeným plátkem jakoby sekané, zalité ochucenou omáčkou s majonézovým základem a čerstvou zeleninou, vše zabalené do placky (něco jako pita chleba). A mohli jsme si vybrat, jestli si dáme tu sekanou drůbeží anebo vepřovou. Nicméně rozdíl jsme mezi nimi nepoznali. A pak, že půjdeme nakoupit nějaké suvenýry a dárky domů. Já chtěl pro dceru nějaké náramky, nebo přívěsky. Mnoo, bohužel všechny byli s náboženskou tématikou, což v naší rodině není ten správný šálek kávy. Tak nakonec uspěl jen Dan, který našel krámek s lihovinami a rozhodl se, že jim vykoupí zásoby místního XOčkového koňaku. Před označením velkopašerák alkoholu ho zachránil omezený objem jeho kufrů, do kterých se mu vešly jen čtyři krabice s koňakem. Pak jsme si ještě zakorzovali po jejich hlavní třídě a k našemu velkému překvapení jsme tam narazili na Irish pub. Jak mi to jen děláme? Sice tam hráli nějakou nasládlou popárnu, ale o tom, kde strávíme dnešní večer bylo stejně rozhodnuto. Po několika pivech a odbité třiadvacáté hodně, jsme se rozloučili s pubem a ve vedlejším fast foodu jsme si dali na dobrou noc palačinku plněnou pikantní mexickou směsí. A než jsme ji po cestě zhltli, došli jsme zpět na hotel. Ještě jsme vyluxovali minibary v obou našich pokojích – což zase nedalo až takovou práci, ty čtyři třetinkové Heinekeny zasyčeli rychle – a uložili jsme se do peřin. Další den jsme již měli opustit Albánii a vstoupit do Makedonie.
24.9.21 – A kudy z toho lesa dál (Den VII. Skopje, Severní Makedonie)
Ráno opět budíček po šesté ranní, zabalit, nanosit a připevnit věci na motorku. Jelikož nás dnes čekalo zase cca 340 kilometrů, tak jsme již lehce po sedmé oblečeni do motorkářského u snídaně. Opět skromný a většinou již vychladlý, ale postačující výběr, vejce, párky, naředěný džus, silné espresso a po půl osmé jsme vyrazili ven z Korcë směrem k albánsko-makedonskému hraničnímu přechodu Gorica, ke kterému to máme necelých 45 km po téměř prázdné silnici s novým asfaltem. Cesta začala nejlépe jak mohla. Dorazili jsme na hranice. Ještě, že jsme vyrazili tak brzo. Poprvé se nám stalo, že celnici chtěli krom klasického pasu a techničáku vidět i zelenou kartu. Odbavili mě, Tomáše…a pak nastoupil Dan. Na otázku „Green card please“ vyhrkl…“ale já ji nemám. Doma jsem ji nenašel.“ Trochu mě polil studený pot. My dva s Tomem již odbavení a anglicky nemluvící Dan trčící na Albánské straně. Ještě, že tam byl nulový provoz. Snažil jsem se s jediným celníkem hovořícím anglicky vysvětlit co se stalo. Albánské straně bylo jedno jestli máme pojištění či nikoli, ale vyžadovali to Makedonci a oni nechtěli mít více práce s opětovným přijímání již odbavených turistů vrácených od pár set metrů vzdálené makedonské celnice. Nakonec nám povolili, že já s Tomem můžeme zajet k Makedoncům se zeptat, jestli Dana bez Zelené karty pustí dál. I zde jsme měli štěstí na anglicky hovořícího evidentně služebně nejmladšího člena pohraničního ansámblu. Ale tentokrát jsme tvrdě narazili. Dál ani krok. Bez pojištění Dana prostě nepustí. Máme na výběr, buď jim ukážeme Zelenou kartu, alespoň v pdfku na mobilu, nebo se musíme vrátit na cca 100 km vzdálený velký přechod, kde se dá pojištění koupit na místě. Jako opaření se vracíme k Danovi. Ten zkouší volat domů – bohužel všichni jsou v práci. Pak mě napadlo, ať zavolá svému pojišťováku a koupí si nové pojištění, stačí klidně jen na dva dny. Při on-line založení se smlouvy generují okamžitě, včetně Zelené karty, a hned se zasílají na mail. Tak toto klaplo. Díky Danovo neoblomném kafemlejnku udolal pojišťováka a ten mu asi po 30 minutách poslal návrh pojistné smlouvy a hlavně Zelenou kartu. Sice jsme ještě museli pořešit, že to má poslat na můj mail, protože Dan žádný nepoužívá, ale to v celém kontextu problému, byla vlastně již jen prkotina. Albáncům to stačilo a Dana pustili. Makedonci byli sice více nedůvěřivý, ale když jsem jim vysvětlil, že si Dan on-line po internetu založil nové pojištění, i oni posléze Dana pouští dále. Asi po hodině řešení jsme tedy všichni tři v Severní Makedonii a vyrážíme v klidu do vnitrozemí. Cesta nejprve padá k jezeru Prespa, ale pak se stáčí přes horský hřeben k jezeru Ohrid. Vstup do chráněné oblasti je po zaplacení 2EUR na motorku. Za to nás ale čeká cca 30 kilometrů úzké cesty s novým asfaltem, klikatící se v ostrých vracečkách nahoru dolů, na kterém jsme úplně sami. Až v samém závěru, pár set metrů před závorou na druhé straně míjíme několik aut. Následuje jízda cca 20 kilometrů po břehu jezera Ohrid tvářící se jako promenáda podél Lago di Garda, ale zde to byla velmi chudá varianta promenády. Dorazili jsme do největšího městečka na makedonské straně jezera se stejným názvem. Zastavili jsme na benzině a dotankovali plnou. Čekalo nás asi 150 kilometrů přes hory, tak každý dotankoval do plné. Vyrážíme do hor. Od jezera projíždíme nudnou rovinou bez lesu vedoucí přes jednu vesnici za druhou. Po par kilometrech začne ubývat aut, silnice se začne více klikatět, stoupat a zúží se na šíři jednoho auta. Kvalita asfaltu je ta tam, cesta je plná výmolů, děr, podélných puklin, a hlavně zase naplaveného štěrku a písku. Jízda začíná připomínat Albánské opuštěné hory – zase tvrdá robota s nekončícími vracečkami, ve kterých mám vždy obavu, aby mě to na štěrku neujelo a já to nepoložil. Rozhodně tady bych skončit nechtěl. Asi po 30 kilometrech už takhle rozbitý asfalt najednou končí. Prostě konec. Zastavuji a Dan jde rekognoskovat za zatáčkou pokračující cestu. Po pár minutách se vrací se špatnou zprávou – asfalt není a nebude. Je tam rozbitá, úzká kamenitá cesta lesem, plná vymletých příčných struh od dešťů. Dáváme rychlou svačinku a rozhodujeme se jak dále. Jelikož nejsme vybaveni na takovýto těžší off-road, a i čas již pokročil, shodujeme se, že se těch 30 kiláčků vrátíme a dál pojedeme po jedničce a pak po dálnici až do Skopje. A i tak nás bude ještě čekat něco kolem 180 kilometrů. Vracíme se opět až k jezeru, kde se napojujeme na makedonskou variantu rychlostní komunikace, která spočívá v neustálém svádění dvou pruhů do jednoho v protisměru, omezených na max 80 km/h. Což zde ale nikdo vůbec nedodržuje. Takže srovnáváme krok s místními a letíme směrem k městům Kichevo a Gostivar. Před ním ještě jednou tankujeme plnou a pak již začíná konečně reálně vypadající dálnice. Sice každých cca 30 kilometrů jsou mýtné brány, ale chtějí po nás směšných 8,20 CZK za každou mašinu. Takže je to spíš otravné než cokoli jiného. Ještě jednou stavíme a dáváme si v restauraci na odpočívadle poblíž města Tetovo, asi 60 km od Skopje, presso. Po cestě mě zaujme ještě jedna věc. Potkali jsme v protisměru pár místních motorkářů. Jak vím, že byli místní? Valili to, co to šlo, jen tak v džínách, mikině a bez helmy. Jeden dokonce je i bez brýlí. Nechápu, absolutně! Zbytek cesty proběhl již bez problémů. O to větší šok nás čekal v ulicích Skopje. Jestli jsem zmiňoval, že v Albánii se jezdí, jak kdo chce, tak zde to dotáhli ještě o level dál. Vrcholem bylo, když jsem přijížděl k jedné křižovatce a tam se srocoval dav lidí. Jel jsem krokem kolem a viděl jsem, že dav očumuje, jak autobus přejel cyklistu, který chudák ještě ležel po kolem a všichni na to koukali. To jsem vážně strach dostal. Hotel byl situován v samém centru města, hned na okraji historických uliček s bazarem. Všude plno aut, parkoviště přecpaná. Naštěstí hotel vypadal nově a zaplať pánbůh měl vlastní podzemní garáže. Ještě jsem ani nestačil slézt z mašiny a už vyběhl recepční a naváděl nás hned dovnitř. Garáže byly úplně prázdné a pod kamerami. Hotel byl příjemný, čistý a docela luxusní. Po ubytování nám snaživý recepční napsal na papírek doporučené restaurace a vyrazili jsme na jídlo. Proplétali jsme se úzkými uličkami plnými stolků restaurací, kaváren, čajoven, vystaveného zboží především všude přítomných suvenýrů a pak hlavně zlata a šperků. Díky google maps jsme se ani moc neztratili a restauraci našli. Sedli jsme si ven. Přiběhl vrchní a poprvé a naposledy po nás někdo chtěl vidět certifikát o očkování. Ale jak se ukázalo, bylo mu úplně jedno, co jsme mu ukazovali, ani se nepodíval. Splnil si povinnost, že se zeptal a zbytek ho nezajímal. Dali jsme si místní jídlo a pivo – to nejvíce potěšilo Dan, a a v příjemném šrumci ulice jsme se najedli. Pozorovali jsme cvrkot v krámcích a pokukovali po holkách. Když se začalo stmívat, vydali jsme se k centru obdivovat místní památky. Z googlu jsem věděl jen o historickém kamenném mostě. Bylo to k němu pár set metrů. Obraz města se zde měnil. Žádné úzké uličky s krámky a restauracemi, ale široké bulváry, nadživotní sousoší, obrovské fontány a nasvícené paláce. Po focení a obhlédnutí památek, jsme si to nasměrovali k vyhlédnutému cíli. A jak jinak než zase do Irish pubu. Primárně jsme chtěli ochutnávat místní piva. A to dokonce čepovali do tupláků, což udělalo radost především Danovi, který byl jak v jiříkovo vidění. Evidentně ho to dostalo do euforie a nám se dostalo přednášky, jak se má správně čepovat pivo. Výhodu to ale mělo, že si pro ten večer dal jen tři piva, jak nám neustále nezapomínal Dan připomínat, když znaveni po sedmidenním ponocováním a ochutnávání piv jsme chtěli s Tomem jít brzo spát. Nakonec jsme Dana společně udolali a v půl desáté jsme byli již na pokoji.
25.9.21 – Dozvuky války (Den VIII. Priština, Kosovo)
Ráno začal řinčet budík opět po šesté hodině. Již stereotypně provádíme každodenní balení a přípravu na odjezd. Pak rychle dolů na snídani – opět klasika, vejce, párky, šunka, a tentokrát pro změnu i nějaký ten jogurt. Po snídani skočit pro věci, odtahat to dolů do garáží, navěsit a přikurtovat na mašiny a můžeme vyrazit. Dnes nás čeká Kosovo. Jenže abychom pak mohli pokračovat do Srbska, musíme splnit podmínku, že i do Kosovo je nutno vstoupit ze Srbska. Takže místo toho, abychom jeli 40 km po dálnici přímo ze Skopje do Kosovo, musíme oklikou nejprve přes Kumanovo do Srbska a pak prvním přechodem do Kosovo. Tento manévr vychází na 150 km. Je sobota ráno a Skopje je téměř prázdné, bez problémů vyjíždíme z centra a napojujeme se na dálnici směr Kumanovo, kde zastavujeme na benzínce a tankujeme, Na hraniční makedonsko-srbský přechod Miratovac to máme asi 20 km. Pak směřujeme do srbského města Presevo, kde odbočíme na silnici vedoucí na přechod, dle srbské strany na administrativní gate Mucibabë. Po výjezdu z města jedeme téměř sami a užíváme si po delší době serpentiny v kopcích. Po chvíli dorážíme k malému přechodu. Před námi je asi deset aut, tak očekáváme, že to bude chvilka. Jak jsme se zmýlili. Nevraživost mezi srby a kosovany byla všudepřítomná. Bylo to pár dnů, co si navzájem přestali akceptovat SPZtky, takže jsme byli svědky bizarního divadla, kdy auta po projetí hranice zastavovala, řidiči vyskakovali, sundavali původní SPZ a nasazovali jinou, platnou v té dané zemi. Případně SPZ zakrývali lepenkami a na zadní okno lepili vytisklé ty „správné“ SPZ. Přišlo mi to neskutečné, jak v dnešní době v Evropě, může být taková nevraživost mezi národy. Zde si člověk uvědomí, že EU sice není ideální, ale Schengen je neskutečně parádní věc, kterou již bereme jako samozřejmost, ale měli bychom si toho opravdu vážit co máme. A teď jsme viděli v přímém přenosu, že lidé se neshodnou ani takové blbosti jako je formát SPZ. Trvalo asi hodinu, než těch deset aut před námi odbavili a pak další více jak půlhodina, než jsme si vyřídili pojištění, protože v Kosovo neplatí mezinárodní Zelená karta. Takže po necelých dvou hodinách čekání jsme konečně na kosovské straně a můžeme vyrazit. Prvních několik desítek kilometrů je podobných – serpentiny, tentokrát v klesání, minimum aut, ale rozdíl je v kvalitě asfaltu, který je nic moc. Sklesáme z hor a napojujeme se na jejich jedničku, po které chceme dojet do hor na západě u albánsko-kosovské hranici. Byl to vážně blbej nápad. Plné silnice, kamiony, rozbitý asfalt, samé vesnice, nedá se moc předjíždět, šílenost. Vůbec si to neužíváme, spíš naopak. Když jsme dorazili na kraj města Ferizaj, je už po dvanácté, a tak zastavujeme u kavárny a dáváme si oddech, presso, Tom si dává sendvič a já s Danem vynikající čokoládovou zmrzlinu. Snažíme se vstřebat co jsme viděli po cestě. Hodně kolem jsou památníky na nedávnou válku, KFOR camp a jejich vojenské hlídky v ulicích v hummery. To je něco, co se těžko vstřebává. Nechceme již dál jet v těchto podmínkách, tak měníme trasu a míříme do blízkých kopečků. Vyhledáváme v mapě nejmenší silničky, co se nejvíc kroutí. Vyrážíme a užíváme si cca 80 km klikatící se silnice, než najíždíme na přivaděč do Prištiny a posledních 20 km svištíme po čtyřproudovce až do města. Zde se proplétáme uličkami až k hotelu v centru. Má svoji předzahrádku za vraty, takže motorky budou sice venku, ale zajištěné. V hotelu jsme pravděpodobně sami. Pokoj je veliký, čistý a hezky zařízený. Zabíráme si rychle každý svoji postel a po vybalení vyrážíme do města na jídlo. V recepci nám doporučili restauraci poblíž. Podle googl maps ji po pár stovkách metrů nacházíme. Sice z venku vypadá jak rozpadající se stodola, ale poté, jsme si dodali odvahy tak vstupujeme do velmi pěkné restaurace, kde si dáváme steaky a jak jinak než místní pivo. Po nacpání se bříšek vyrážíme do centra. Procházíme pár ulic, ale obchůdky jsou již většinově zavřené, přeci jenom je sobota podvečer. Vygooglil jsem nejlepší pivní pub ve městě a pomalu se procházkou k němu suneme. Pub je narvaný, pouští tvrdší muziku a slouží i pro motorkáře, kteří své mašiny, povětšinou typu chopper, parkují skoro až na terase. Majitel naštěstí umí dobře anglicky a nachází nám volný stolek venku na terase. Na výběr je několik druhů piv, zkoušíme opět něco místního. Je teplý večer, pozorujeme noční cvrkot v Prištině a popíjíme pivka. Majitel nám přináší na okoštování vlastní variantu pálenky. Ochutnáváme, na mě je poměrně hrubá. Před půlnocí to balíme a procházkou se vracíme na hotel. Unavení rychle usínáme.
26.9.21 – Vítejte opět v Schëngenu (Den IX. Budapešť, Maďarsko)
Večer jsme se domluvili, tím že místní silnice jsou strašné, tak že Kosovo zkrátíme. Nakonec se domlouváme, že i kvůli počasí – od pondělí večer má celý Balkán pokrýt oblačnost a začít pršet, celý trek urychlíme o půlden a dorazíme do Čech již v pondělí večer a nikoli až v úterý. Upravuji trasu jak se co nejrychleji dostat do Srbska na dálnici a pak uhánět až do Maďarska. Večer jsem přes Booking zajistil hotel v centru Budapešti a čeká nás celkem 730 kilometrů za den. Proto se ráno moc nezdržujeme a ihned po snídani vyrážíme. Míříme na hraniční přechod, pardon administrativní gate Merdare. Pasová kontrola je sice důkladná, opravdu kontrolují, aby poslední razítko bylo to srbské, ale bez problémů asi po dvaceti minutách vstupujeme do Srbska. Čeká nás ještě 70 kilometrů, než vjedeme na dálnici u města Niš. Vyrážíme a užíváme si v podstatě poslední kilometry tohoto treku mimo dálnice. Silnice se mírně vlní údolím až do města Prokuplje, kde stavíme na benzínce tankujeme plnou a dáváme si obligátní presso. Vyrážíme a již po pár kilometrech se napojujeme na dálnice a míříme směr Bělehrad. Dnes vede Tomáš, nastavujeme na tempomatu 135 a začínáme pomalu, ale jistě ukusovat kilometry z celkového množství. Počasí zatím drží, je slunečno, teplo, a odpoledne bylo kolem 28°C. Na dálnici mi můj Tiger víc žere, takže po cca 280 kilometrech, před městem Novi Sad, stavíme na benzině a opět tankujeme. Bez zdržování vyrážíme a spěcháme k hranicím s Maďarskem. Čas máme skvělý, počítáme, že tímto tempem bychom mohli být v cíli kolem páté. Dorážíme na hraniční srbsko-maďarský přechod Kanjiža-Horgoš. Srbskou stranu procházíme bez problémů, ale pak přichází studená sprcha. Na Maďarské straně je obrovská kolona, která jen velmi, velmi pomalu se posouvá vpřed, a dokonce ji musí řídit maďarští vojáci. Část kolony se nám sice podaří předjet, ale pak se průjezd zúží a raději zůstáváme ve frontě. Svlékáme se a ručně popostrkujeme mašiny metr po metru vpřed. Nikde žádný stín, auta okolo nastartovaná kvůli klimatizacím, takže i smrad. Zrovna nic moc příjemného. Trvá téměř dvě hodiny, než se dohrkáme k budce. Maďaři provádí kontrolu skutečně důkladně. Každé auto musí zastavit, všichni vystoupit, otevřít kufr. Celníci se pak vrhnou na auto a prohrabají vše, nechají si i otevřít tašky a zavazadla. Pak přicházíme na řadu my. Najíždíme do vyznačeného sektoru všichni tři najednou. Berou si pasy, techničáky a odchází je skenovat. Mezitím poměrně hezká celnice nás kontroluje. Nechá si otevřít všechny kufry a topcasy a prohrabává naše věci. Tohle si matně vybavuji, že se dělo ještě před moc moc lety, než jsme vstoupili do Schengenu. Na druhou stranu, alespoň se snaží Maďaři migraci co nejvíce kontrolovat a brzdit. Konečně můžeme dál. Do Budapešti nám schází ještě cca 170 kilometrů. Neleníme proto a ihned vyrážíme. Ty dvě ztracené hodiny nás mrzí. Již je skoro pět. Tomáš nasazuje místy skoro stopadesátku. Míjíme Szeged a u města Kecskemét musím opět tankovat. Do Peště to máme kolem 70 km. Již několik kilometrů před městem začíná doprava dost houstnout. Je vidět, že je neděle večer a všichni se vrací domů. Musíme se přizpůsobovat okolním autům a docela to mažeme. Hotel máme v centru, jen pár kroků od parlamentu, takže zdlouhavě projíždíme celým městem. Již to neřešíme a permanentně jedeme v pruhu pro BUS. Díky tomu nestojíme v kolonách. Dojíždíme již za soumraku. Posledních pár set metrů je sice pěší zóna, ale neřešíme a zajíždíme a parkujeme mašiny přímo u vchodu do hotelu Opera Garden Hotel & Apartment. Jdu zařídit check-in. Bohužel hotel nemá své garáže a všude kolem je pěší zóna, ale recepční je velmi milá a na mapě nám vyznačuje, kde v okolí jsou parkovací domy a nechává nám na recepci naše věci. My vyrážíme s prázdnými mašinami zaparkovat. Opět si to zkracujeme přes chodníky a vjíždíme do parking house poblíž. Je téměř plný, ale v pátém patře nacházíme volná místa. Parkování za 23 EUR, nic moc, no neber to. Vracíme se pěšky na hotel. Máme dva pokoje a tentokrát vyhrávám já a jsem sám na velké manželské posteli. Po nutné sprše chceme vyrazit na jídlo a jak se již stalo zvykem, i na pivko. Recepční nám do mapy dokresluje místa, kam máme vyrazit. Tak to nezdržujeme a hned jdeme. Vybíráme si burger house. Dan si dává typical hungary menu – což je gulášová polévka, kuře na paprice s těstovinou a nějaký místní moučník. My s Tomem si dáváme mexico burger s jalapeňo papričkami. Zkoušíme různé druhy místních piv. Dan je opět v sedmém nebi – mají tady zase tupláky. Kolem jedenácté to balíme a jedeme se ještě trochu projít. Dan nás vleče k řece a k budově parlamentu. Nádherná, obrovská budova, nasvícená. Moc pěkné. Pak se vracíme na pokoj, ještě vymlaskneme pivo z minibarů a jdeme spát.
27.9.21 – Zpátky v Čechách (Den X. Harrachov, ČR)
Jelikož je dnešek poslední den treku, již večer jsem se rozhodl, že překvapím rodinu, která je na prodlouženém víkendu v Harrachově. Bukuji si pokoj ve stejném hotelu, nic jim dopředu neříkám a mám v plánu je překvapit přímo až na místě. Dan chce zaskočit ráno na místní bazar a koupit papriku na guláš a jako náš nejnadanější lingvista přemlouvá Toma, aby tam nemusel jít sám. Což znamená, že ráno po snídani se naše cesty rozdělují. Já vyrážím do Harrachova, a oni na Vídeň do Českých Budějovic a Dan dále do Plzně. Ještě před snídaní si docházíme pro mašiny a zase parkujeme před vchodem do hotelu. Mám to dnes opět 600 kilometrů, tak hned po snídani, na osmou dáváme poslední společné foto, popřejeme si ať dojedeme a vyrážím na cestu. Podle meteoradarů od Budapeště až po Bratislavu prší. Takže zapínám všechny zipy a vyrážím. Kličkuji v BUS pruhu centrem a až napodruhé trefuji výpadovku k dálnici. Musím dofouknout předek a ještě k tomu začíná mrholit. Před nájezdem na dálnici proto najíždím na benzinu. Dofukuji a jelikož již regulérně začalo pršet, nasazuji i nepromok límec, všechno zapínám a zase vyjíždím. Po pár kilometrech déšť začíná houstnout a po chvilce projíždím hustým lijákem. Na dálnice je voda, oba pruhy plné, jedu max stovkou. Pak vidím blikačky a oba pruhy stojí. Najíždím na odstavný pruh a pomalu předjíždím stojící kolonu. Je dlouhá přes sedm kilometrů. Na konci se pruhy spojují kvůli nehodě do jednoho pruhu. Najíždím mezi auta a krokem objíždíme zábrany. Jednu výhodu to ale má, dálnice je dál skoro prázdná. I přes silný déšť jedu zase stovkou. Před městem Györ déšť graduje. Zpomaluji, nechci si rozbít držku. A pak zase blikačky. Tentokrát jen pár desítek metrů. Opět kvůli nehodě, ale teď je to úplně čerstvé. BMW pravděpodobně dostalo na mokru hodiny a omlátilo se ze všech stran o svodidla. Asi jsou v pořádku, teprve vylézali z auta. Někdo už jim pomáhá, tak pomalu projíždím a pokračuji dále. A raději ještě opatrněji. Po pár kilometrech déšť slábne a kolem Györ již jen poprchává. Pokračuji dále, déšť střídá svoji intenzitu. Za křížení Vídeň-Bratislava zastavuji na benzině a tankuji plnou. S kufry a na dálnici to fakt žere. Musím říct, že KLIM Badlands absolutně super. Jsem úplně v suchu. Nejhorší je helma. Zespodu, jak vítr nahání vodu vzhůru, ji nasává vycpávka helmy. Takže když ji sundavám, je to jako když si celou hlavu otřu mokrou houbou. Toto je opravdu nejslabší místo celého KLIM. Ještě horší pocit je, když si helmu nasazuji, prostě humus. Déšť pokračuje, ale již slabší intenzitou. Projíždím Bratislavu a směřuji k hranicím s ČR. Do Brna to mám ještě cca 40 kilometrů, když zastavuji na benzině se napít a dávám si presso na zahřátí. Podle radaru má být sucho od Brna dále. Vyjíždím a skutečně po chvíli přestává pršet a za dalších několik kilometrů je již suchá silnice. Brno prolétávám a předjíždím kolonu před nájezdem na D1 a vyrážím směr Jihlava. Je již po dvanácté a mám za sebou poměrně náročných 370 kilometrů a hlad se nekompromisně hlásí o slovo. Zastavuji proto na McDonalds ve Velkém Meziříčí. Rychle zhltnu burger menu a jedu dál. Za pár kilometrů již budu sjíždět na Havlíčkův Brod a dále přes Čáslav, Kutnou Horu na Kolín. V Habrech zastavuji na benzině a dnes naposledy tankuji. Nezdržuji se a jedu dále kolem Poděbrad na Kopidlno a Jičín. Zbývá mi posledních 60 kilometrů tak naposledy zastavuji, dávám si redbull, protáhnu již ztuhlé nohy, sundavám poslední mikinu a dávám letní rukavice a vyrážím. Do Harrachova dorážím bez problémů a přijíždím přímo k hotelu. Jdu si zařídit check-in a doufám, že rodinku teď nepotkám, abych je mohl pak překvapit. Tak vyšlo to půl na půl, děti mě sice minuly ale manželka mě potkala u recepce. Domluvili jsme se, že dětem nic neřekne a až se vysprchuji a převleču tak za nimi přijdu na jejich pokoj. Pospíchám, těším se na děti. Jsou úplně zaskočení, když mě vidí. Vyrážíme na krátkou procházku a pak na společnou večeři. Večer i s dětmi jdeme do baru, mají slíbené nealko koktejly, a před desátou do postele. Jsem spokojený opět u rodiny.
28.9.21 – Home, sweet home (Den XI. Praha, ČR)
Poslední den treku. Večer jsem si připravil krátký trek, necelých 260 km, z Harrachova na Liberec, Nový Bor, odtud na Dubá, projedu si z opačné strany úsek Dubá-Drahobuz. Pak na Litoměřice, Lovosice a pak již na Slaný. Nové Strašecí, Beroun a domů do Zbuzan. Kolem druhé odpolední dorážím sice unavený, ale v pořádku a pln emocí po dvanácti dnech a 4715 kilometrech domů.
Epilog
Na nápad projet Balkán na podzim, mě přivedli místní, když jsme před více jak rokem projížděli uprostřed sezony Chorvatskem. Rozhodoval jsme se mezi dvěma přístupy. Buď vyberu jednu zemi a tu projezdíme křížem krážem anebo projedeme co nejvíce stihneme. Ti co mě znají, již ví, čemu dávám přednost. A musím konstatovat, že trek splnil do puntíku moji představu. Projel jsem za 12 dnů 13 zemí, sice vždy jen na pár hodin, ale prozkoumali jsme noční život v deseti různých městech, obhlédli několik lokálních kultur, a to nemluvím o ochutnávce jídel a místních piv. Počasí vyšlo super. Až na pár chvil bylo slunečno, přes den 20-28 stupňů. Nádherná příroda. Především hory, různé typy hor, od vysokých skoro Alp, po zalesněné kopečky. Osobně mě nejvíce okouzlila Černá Hora a její Durmitor. Celkově jeden z nejhezčích a nejpovedenějších treků co jsem po Evropě sjel.
P.S. nemalou zásluhu na tom měli mí dva spolucestovatelé Tomáš a Dan, se kterými jsem si docela dobře sedl a cestu si skvěle užil. Doufám, že příště vyrazíte zase se mnou. Takže díky chlapi!
