Cesta je cíl a bike je nejlepší způsob, jak si ji naplno užít
Čtyři dny absolutně nabité jenom motorkami, horami a emocemi. Stálo to za to, jeden z nejlepších treků co jsem jel. Díky studené frontě a nastupující zimě v Alpách se tento road-trip změnil velmi rychle v extrémní trek.
Den první (25.9.) – čekání na sníh
Konečně je pátek, den odjezdu! Na startovní pásce jsme opět jako obvykle jen já a Jarda. Do večera nás čeká najet 690 km, tak se domlouváme, že vyrazíme hodně brzo. Budík vřeští jak blázen. Je půl šesté ráno. Naštěstí kofeinový startér v podobě espressa rychle zafunguje a po chvíli se cítím zase jako člověk. Bohužel předpověď počasí tentokrát meteorologům vychází na 100 %. Což pro nás znamená, že do nepromoků musíme hned při odjezdu. Jelikož nemůžeme kvůli Covidu použít nejrychlejší cestu přes Německo (což nás ale neodradí a stejně ho pokoříme), tak trasu volíme po dálnicích přes Rakousko. Jarda přijíždí nezvykle přesně na dohodnutou sedmou hodinu. Ze Zbuzan vyrážíme pár minut po půl osmé a u Ořecha najíždíme na pražský okruh, který nás přivádí na D1 a pokračujeme dále směrem na Benešov. Za Miličínem najíždíme na D3 a zrychlujeme. První pauzu dáváme po cca 110 km na Shellce v Sezimovo Ústí. Pár minutek odpočinku, rozcvičit nohy a znovu vyrážíme, jak jinak než v dešti, dále na České Budějovice. Příjemně nás překvapuje, že i když je pátek, tak Budějice jsou průjezdné a bez kolon. Co nás ale už vůbec nepřekvapuje je stupído objížďka před Velešínem. Již tradičně dáváme další a zároveň poslední zastávku v Čechách na MOLce za Kaplicemi. Tankujeme plnou do nádrží, i našich bříšek, kupujeme a lepíme rakouské dálniční známky a po chvilce to valíme dále. Po pár kilometrech jsme již v Rakousku a zrychlujeme na 100 km/h. Před Freistadtem najíždíme na dálnici S10 a hrneme si to na Linz a po A7 směr Salzburg. Za Freistadtem přestává pršet, a dokonce se nám zdá, že se trhají i mračna. Což nám vlévá sílu do žil a pociťujeme mírný optimismus do další cesty. Papkací pauzu si dáváme přibližně uprostřed úseku mezi Linzem a Salzburgem na parkingu u Alpenplaza poblíž Laakirchen. Poprvé zastavujeme když neprší. Teplota je ale stejně jen kolem 10°C. Vyrážíme dále a popichujeme se, kdo dřív sundá nepromok. Asi jsme tím rozhněvali boha deště, anebo jsme obětovali málo čokoládových tyčinek na odpočívadle, a tak po chvilce přichází zasloužený trest a ke slovu se hlásí opět déšť. A před Salzburgem již regulérně neprší ale lije jak z konve. Opět se ukazuje, že v takto nepříznivých podmínkách, není navigace v mobilu to nejideálnější řešení (a Mapy na Seznamu tomu také dost často nepřidají) a v Salzburgu přehlédnu sjezd na A10 a musíme pelášit po A8 dále do Německa. Bohužel již po cestě k hranicím není další exit, tak dojíždíme až k hranicím. Zde nás vítají kolony aut, které pomaloučku projíždějí mezi kontrolními stanovišti německé policie. S hrůzou z toho, že nás zastaví a pošlou do karantény uhýbám do pruhu pro kamiony vedoucí do celní zóny. Vyjevení celníci na nás jen zírají a nechávají nás projet bez zastavení. Přidáváme proto plyn a rychle pospícháme k prvnímu exitu, kde se obracíme a vracíme se již bez stresu zpět do Rakouska. Za hranicemi silácky do interkomů hlásím, že jsme pokořili Německo a máme tedy další zářez do pažby. Již bez problémů pak pokračujeme po A10 dále. Je to celkem nezáživná, monotónní a úplně propršená etapa. V Bischofshofenu sjíždíme z dálnice a dáváme si pauzu na Jetce, kde doplňuji palivo a sežvýkám jednu müsli tyčku. Teď již směrem na Innsbruck po B164 vjíždíme do prvních kopců. Výrazně se ochladilo. Brzy je pouze 5 stupňů a stále to padá. Po několika hodinové jízdě v trvalém dešti mám již promočené rukavice a bohužel i při plně zapnutém vyhřívání gripů mi stejně mrznou prsty. Po asi sto kilometrech musím již bezpodmínečně zastavit na ÖMV. Zde si rozehřívám ruce v teplé vodě. Po chvilce to pomáhá. Dáváme si žemli se sekanou, presso a oblékám si třetí vrstvu. Lezu zase do promočených rukavic a vyrážíme na poslední úsek do Innsbrucku. Na Shellku za Innsbruckem dorážíme po dalších sto kilometrech již po setmění. Zastavujeme, Jarda tankuje. Po chvilce přijíždí dodávka se Slovenskou SPZetkou. Dodávka je celá obalená sněhem. Jdu se řidiče zeptat odkud jede. Bohužel se dozvídám, že z Brenneru. Prý je tam chumelenice a nula. Na pár sekund mi probleskne hlavou, jestli si raději nenajdeme ubytko tady v Innsbrucku, a ne až na Italské straně. Nakonec se rozhodujeme, že nevyměkčený a nebudeme pokračovat po staré silnici, jak jsme měli původně v plánu. S obavami vyrážíme po dálnici dále, platíme mýto do Brenneru. Chvilku to jde, jen prší. No prší. Je to regulérní průtrž. Hustě nás zkrápí déšť, na což jsme ale již zvyklí. Pak ale začnou létat sem tam vločky a během doslova pár sekund vlétneme přímo do chumelenice. Sněží tak hustě, že si musím každých pár sekund otírat plexy na helmě jinak vůbec nevidím. Přední štít je po pár metrech doslova obalen vrstvou sněhu. Podvědomě zpomalujeme, ale nemůžeme zase tolik, aby nás museli předjíždět kamiony, takže to i na sněhu valíme nahoru sedmdesátkou a míjíme v prostředním pruhu všechny náklaďáky. A nás zase osobáci zleva. Povrch silnice se rychle pokrývá vrstvou mokrého rozbředlého sněhu. Za pár minut jedeme již po pěti centimetrech sněhové sračky. V hlavě mám pouze jednu myšlenku – hlavně ať mi to neuklouzne a nepoložím to tady. Jako zázrakem ani jednomu z nás to po celou dobu ani nepodklouzlo. Tygřík drží dobře! Nahoře nás čeká -1 °C a úplně bílo. Pak začínáme konečně klesat a postupně sněžení přechází zase jen v déšť. Teplota zůstává těsně nad nulou. Rukavice jsou již úplně promočené a přestávám cítit prsy. Za Sterzing-Vipiteno sjíždíme z autostrade a zastavujeme na obrovském parkovišti pro kamiony. Stahuji rukavice. Mám úplně bílé prsty a klouby. Necítím konečky prstů. Přikládám ruce na motor. Zprvu ani nic necítím. Po chvilce mi začínají brnět konečky a prsty přichází k sobě. Dalších pět minut to hnusně bolí. Pak se mi vrací cit a ruce se začínají zahřívat. Vytahuji sice letní, ale suché rukavice. Do penzionu to máme už jen 12 km. Snad se tolik nepromočí a udrží mi ruce trochu v teple. Sedáme na mašiny a vyrážíme do městečka Colle-Isarco, kde v Gasthof Moarwirt máme rezervovaný nocleh. Dorážíme již bez komplikací kolem půl deváté. Motorky parkujeme v garáži. Nosíme kufry do pokoje a začínáme zkoumat dopady celodenního deště. Kapsa na nádrži je totálně promočená. Kromě mokrých bankovek, které suším na posteli, mám promočené náhradní baterie do GoPro kamer, kterým ihned začínají oxidovat kontakty. Vlhkost se mi dostala i do chargeru na GoPro. Službu vypovídá i smart ovladač GoPro. Jsem z toho dost rozladěn. Čekal jsem, že jejich produkty budou více voděodolné a připraveny na větší extrém. Naštěstí, že alespoň všechny kamery jsou ok. Na pokoji se netopí, radiátor je studený. Přesto rozvěšujeme oblečení, rukavice, ponožky, kde se dá. Převlékáme se a vyrážíme rychle do restaurace na večeři, než nám zavřou kuchyni. Jsme tam sami. Po chvilce přichází ještě jeden host. Jinak prázdno. Penzion na Bookingu má uvedeno, že přijal nadstandardní opatření na Covid, tak se snažíme vykoumat o co jde. Asi to jsou ty plexy zástěny u každého stolu, možná. Dáváme si pizzu a pivo (já nealko). Jsme úplně grogy, prochladlí, vykoukaný. Jdeme proto brzo zpět na pokoj a hned do peřin. Usínám během pár minut s myšlenkami plných obav, do jakého počasí se to probudíme druhý den.
Den druhý (26.9.) – zažíváme nirvánu
Ráno budík spustí v půl osmé. Vůbec se mi nechce vylézt z peřin. Na pokoji je zima. Věci zůstávají beznadějně vlhké. Moje rukavice jsou stále totálně promočené. Stále z nich kape voda. Venku jsou dva stupně a mrholí. Nakonec se dokopeme a jdeme dolů na snídani. Mají docela slušný výběr. Jogurty, šunky, sýry, sladké buchty, džus, káva, čaj. To nás navnadilo a probralo. Přesto až v devět se vykýblujeme z pokoje a navěšujeme věci na mašiny. Je již půl desáté, když teprve vyrážíme na trasu. Kdybych tušili, jak nám tento čas bude na konci dne chybět, určitě bychom se takhle neflákali. Opět jsme hned od rána v nepromoku a já s posledními suchými rukavicemi. Vracíme se zpátky do Vipiteno a pak směrem na passo Giovo (2094 m.n.m.). Cesta začíná stoupat a kroutit se. Objevují se první vracečky. Povrch je mokrý, posolený, teplota do pěti stupňů, neprší. Neradujeme se ale dlouho. Začíná se objevovat sníh podél silnice a za chvíli je podél cesty již souvislá vrstva sněhu. Auta potkáváme pouze v protisměru. Všichni se vrací, auta jsou obalená sněhem. Teplota se blíží k nule. Sněhu je kolem čím dál více. V serpentinách jedeme sotva čtyřicet. Zastavujeme pár metrů před vrcholem a vydýcháváme emoce z toho všeho kolem nás. Teplota minus dva, odhadem 20-30 cm sněhu, je totálně zataženo. Vyrážíme dál. Po pár metrech začíná cesta klesat. Všechno je obalené sněhem. Zato máme nádherný výhled do údolí. Všechny vrcholky kolem jsou zasněžené a obloha sem tam modrá. Míříme do údolí směrem na St. Leonhard a Merano. Čekají nás zde v mnohem větší míře serpentiny a vracečky než při cestě nahoru. Naštěstí neprší ani nesněží, přesto jedeme stále krokem. Až když naklesáme více metrů, tak sníh začne mizet a my konečně zrychlujeme. Teplota je za chvilku na deseti stupních, a i silnice začíná osychat. Potvrzuje se předpoklad, že na italské straně je mnohem lepší počasí než v Rakousku. V údolí je již 15 stupňů. Proto ve vesničce Tisens na benzínce po 77 km zastavujeme a svlékáme teplé vrstvy a vůbec poprvé i nepromoky. Při výjezdu ze St. Leonhard zapínám kamery, ale jak tlačím na ovladač, tak mě objímka držáku vyskakuje z trubky řídítek a pápá letí v plné rychlosti k zemi. Hned zastavuji u krajnice a vracím se ho hledat. Sice jsem úspěšný, ale evidentně mi ho mezitím někdo přejel. Takže smart ovladač na GoPro je po smrti a tím pádem i přední a zadní kamera. Běží ještě několik minut, než jim dojdou baterie. Do konce treku je již nepoužiji. I když je asfalt téměř suchý, tak se přesto táhneme jak šneci. Prvních sto dvacet kilometrů nám i s pauzami vezme tři hodiny. Naprosto netuším, proč nám to dnes rychleji nejede. Postranním údolím mineme Bolzano a kolem Lago di Santa Giustina, Lago di Molveno a vedlejšími klikaticemi míříme až k Lago di Toblino. Zde si dáváme přestávku u Castel Toblino, kde má fungovat i restaurace. Bohužel se trefujeme do dne, kdy je zde rezervace pro uzavřenou společnost. Podle přijíždějících aut se jedná o svatbu. Tak se alespoň napijeme, uděláme pár záběru z okolí hradu a vyrážíme k Lago di Santa Masenza. A odtud opět ostrými serpentinami a vracečkami nekonečně stoupáme až do horského střediska Vason pod vrcholem Palon 2098 m.n.m. Odtud již v poněkud mírnějších vracečkách klesáme až k městečku Dro a pak nás čeká již Arco a Riva del Garda. Tady dole je dvacet stupňů. Jarda potřebuje natankovat, tak se ještě vracíme do centra Riva a hledáme benzínku. Kolem třetí odpoledne jsme připraveni a vyrážíme na další okruh kolem Lago di Garda. Následuje cca 80 kilometrů, kterými se přiblížíme k Lago di Idro a to povětšinou údolími. Cesta je to spíše úmorná a celkem nezajímavá. Dokonce se zatahuje a začíná krápat, tak kousek za vesničkou Cologna zastavujeme u nějaké restaurace a opět na sebe navlékáme nepromok. Za vesnicí Ponte Caffaro začíná cesta zase ostře stoupat. Bohužel, o co více stoupáme, o to se kvalita asfaltu výrazně snižuje a cesta se zužuje. Chvílemi to vypadá jako spíš neudržovaná lesní cesta, která neúnavně ostře stoupá. Ještě, že můj Tiger dokonale žehlí nerovnosti a výmoly, tak se mi jede celkem fajn. Jarda si již tolik zvesela nevýská. Kolem sedmé v podvečer se došplháme až na parkoviště v passo del Maniva 1664 mn.n.m. Tady děláme pár fotek a pod tlakem ubývajícího času před nástupem tmy vyrážíme na cestu. Při odjezdu z Riva kolem 15hodiny jsme měli před sebou ještě něco přes 200 kilometrů. Odhadovali jsme si cca 3 až 3,5 hodiny na cestu. Bohužel výrazná nekvalita povrchu a úzká silnička nám nedovoluje jet rychleji než průměrně padesátkou. Takže nahoře na passo nám chybí do ubytka ještě 120 kilometrů a nevypadá to, že by se cesta měla zlepšit. Sjíždíme z passo do údolí a na skok zastavujeme na benzínce v městečku Vestone. Musíme se podívat na navigaci.. Mapy.cz nás nesmyslně do teď vedli jedním směrem, a pak z čistajasna otočili a vedou nás zase zpět. Ukazuje se, že pro outdoor treky mimo Čechy nejsou Mapy ideální volba. Vsázíme proto na Waze, který nás vede na autostrade směr Salo a odtud již po pobřeží Lago di Garda k Riva. Ze Salo vyjíždíme již v úplné tmě a z pobřeží, krom osvětlených tunelů, nemáme vůbec nic. Čeká nás ještě přes 40 kilometrů a cesta se neustále klikatí přes vesnice a městečka přerušovaná jen pár úseky se sedmdesátkou. Do Torbole, předměstí Riva del Gardo, dorážíme úplně vyčerpaní až v devět hodin. A nebyl bych to já, pokud bych alespoň jednou za den zase nezakufroval. Naštěstí nás to stojí jen deset minut času. Navenek vypadá Villa Emma dobře. Velká fungující restaurace s pizza pecí a obří televizí s fotbalem vypadá nadějně. No, nakonec se z toho klube docela obyčejná ubytovna se společnou sociálkou na chodbě. Na pokoji se opět netopí, takže šance na usušené rukavice zůstávají stále nicotné. Jelikož jsme již dost vyčerpaní a hladoví, jdeme na pizzu. Jarda po jídle u stolu hledá ubytování na poslední noc. Cílem je již Rakousko. Po návratu na pokoj usínám jak zabitý a chudák Jarda mezitím ještě dlouho hledá ubytko, zatímco já už pochrupávám.
Den třetí (27.9.) – arrivederci Italia
Po neblahé zkušenosti z předešlého dne si již nechceme zopakovat dojíždění za tmy. Tak si dáváme budíka na 7:10. Snídaní proto stíháme hned na půl osmou. Je připravená standardní, ne moc veliká, snídaně pouze s obsluhou, žádný bar. Moc nás to proto nezdrží a hned již pospícháme se zabalit. Vyrážíme na dnešní trasu, která je naplánována na 450 kilometrů. Má dvě části, první je okruh cca 120 km kolem jezera a zdolání hřebene nad ním a pak následuje přesun podél autostrade přes průsmyk Sillian do Rakouska. Z Torbole vyrážíme po osmé a jedeme tentokrát po levém břehu Laga, cca 40 kilometrů až do městečka Garda. Cesta velmi připomíná jízdu po chorvatském pobřeží. Všude jsou terásky, mola, pláže, restaurace a penziony. Bohužel celá trasa vede neustále přes obce, takže maximálka nepřesahuje padesátku. V Gardě tankujeme a vyrážíme směrem na Caprino Veronese. Tady zastavuji před jediným otevřeným marketem a kupuji lahve s pitím. Půlku hned hltám na ex. Pokračujeme po horské silničce kolem vrcholů Monte Cor (1018 m.n.m.), Cima Paloni (1582 m.n.m.), Punta Pettorina (2192 m.n.m.) či Monte Baldo (2218 m.n.m.). Silnička je to sice úzká, ale oproti včerejšku má asfalt kvalitní a často i nově položený. Svítí slunce, je skoro jasno, teploty atakuji 12 stupňů, je téměř bez větru. Provoz je takřka nulový. Kromě pár míst, kde vidíme větší kumulaci aut především lezců, si užíváme nedělní pohodu téměř sami. Jede se krásně a musím uznat, že tento okruh je moc hezký a určitě si ho opět rád zopakuji v budoucnu. Při návratu do Nago (předměstí Riva) popojíždíme v koloně. Dáváme si zastávku na benzínce v centru. Povinná pitná pauza. Jarda jde pro kafe a pak sbíráme sílu na závěrečný dlouhý přesun k rakouským hranicím. Co mě obecně v Itálii dost překvapuje je, že absolutní většina benzinek, spíše až na výjimky všechny, jsou plně vybaveni na self-care obsluhu. Nikde nikdo, žádný shop otevřený. Nikdy bych si nepředstavil, že bude problém se po cestě na benzínkách najíst a napít. To u nás vůbec neznám. U nás i v nejmenší vesničce je čerpačka vždy se shopíkem. Ale asi je to budoucnost, kam se to bude ubírat a čekám, že se to prosadí časem i u nás. Vyrážíme na další cestu. Ještě nás ale čeká úsek se serpentinami před Trento. Z Arco vede úzká křivolaká silnička prudce vzhůru až na sedlo pod Monte Stivo (2054 m.n.m.). Cesta je ale úplně přecpaná cyklisty. Potkáváme jich stovky. V úzkých vracečkách to je docela nebezpečné. Jen se modlím, abych nepotkal nějakého šílence na rozjetém elektrokole v protisměru. Naštěstí je dopoledne a všichni se teprve drápou nahoru. Zdoláváme sedlo a zase klesáme kolem vesničky Covelo tunelem až k Trento. To projíždíme po neplacené autostrádě A22 a za městem pokračujeme po SS12 směrem na Bolzano a dále po staré podél A22 až k Brixenu, kde otáčíme po SS49 na Bruneck, před kterým si dáváme pauzu na čerpačce poblíž městečka Kiens. Dále pokračujeme údolím podél řeky Drau až k průsmyku Sillian. Původně mám připravený přechod hřebenu přes sedlo Staller (2052 m.n.m.), ale teploty kolem 2 stupňů a zasněžené vrcholky hor nás přesvědčují, abychom pokračovali dále bezpečně údolím. Je zataženo, ale neprší. Nicméně teploty jsou maximálně do 7 stupňů, spíše méně. Další pauzu si dáváme na benzínce v Lienzu. Čeká nás posledních 70 kilometrů, tak neotálíme a vydáváme se zase na cestu. Ubytování máme zajištěné v Familienpension Linder v Seeboden přibližně 100 metrů od břehu Millstätter See. Vítá nás příjemný, čistý, a především vyhřátý penzionek. Jaký to rozdíl oproti včerejší ubytovně. Topení na pokoji jede na plný výkon, tak hned rozvěšujeme vlhké věci a já poprvé mám šanci, že se mi konečně usuší první rukavice. Jsem hladový jak vlk, tak hned po sprše a převlečení do civilu vyrážíme na večeři. Restaurace v penzionu je zavřena, a tak musíme se najíst venku. Situace ale není o moc lepší. Všechny penziony a hotely v okolí mají své stravovací zařízení zavřeny. Až Seerestaurant Winkler na břehu jezera je konečně otevřen. Sice v první chvíli po vstupu mám pocit, že jsme se ocitli ve čtvrté cenové, jak je zde zakouřeno. Paní nás vede do vedlejší místnosti, kde je již fajn. Sice hned zapaluje svíčku na stole, a něco mele o romantice, tak mám trochu obavu, zda se nejedná o podnik typu „Modrá ústřice“, ale naštěstí ne. Dáváme si denní meníčko – vývar s leberknödel a wienerschnitzel s hranolky, k tomu dvě piva a je nám rázem fajn. Na pokoj se vracíme něco před devátou. Chvíli civím na rakouský fotbal a po desáté mě dohání únava.
Den čtvrtý (28.9.) – zima a těžká robota
Předpověď se zase naplňuje. Ráno se probouzíme do mrholení a chladných teplot. Již večer se rozhodujeme, že na návrat do Čech zvolíme nejrychlejší trasu. Takže nás dnes čeká skoro 540 kilometrů většinu po autobahne. Trasa vede z Seebodenu směrem na Gmünd a pak dále po A10 na St. Michael, Salzburg, Linz, Freistadt, České Budějovice a přes Tábor do Prahy. Vstáváme tedy opět před sedmou a po osmé jsme již venku na parkovišti a navěšujeme kufry na mašiny. Chvilku nato vyrážíme na poslední etapu. Je sychravé, chladné počasí s teplotami kolem dvou stupňů a stále mrholí. Cesta hned od začátku stoupá. Déšť zesiluje a teplota opět klesá. To není zrovna ideální kombinace pro motorkáře. V nejvyšších partiích před St. Michaelem je už pod nulou. Platíme si další mýtné a pokračujeme na Bischofshofen, kde dojíždíme na úsek, po kterém jsme projížděli první den. Jedeme, pokud není omezeno, stále 130 km/h a uháníme směrem na Salzburg. První dnešní přestávku dáváme až na čerpačce za městem, celkem po ujetí 150 kilometrů. Už jsem chladem celý zcepenělý. Teplý čaj z termosky přijde vhod. Po prokrvení ztuhlých nohou zase nasedáme do sedel a vyrážíme na dálnici. Čeká nás úsek cca 110 kilometrů až do Linze. Přibližně v polovině tohoto úseku musíme na benzínku natankovat a hned letíme dále. Jak klesáme k Dunaji, trochu se otepluje. Před Linzem je 11 stupňů a připadám si rázem jako na riviéře. Linzem jen projíždíme a uháníme posledních 40 kilometrů po rakouské dálnici na Freistadt. Po sjezdu z autobahnu to máme již jen 15 kilometrů na české hranice. Stalo se již povinnou tradicí zastavit se na MOLu před Kaplicemi. Už umírám hlady. Zhltnu rychle sendvič. Taky se rozhodujeme, že změníme trasu a nepojedeme na Tábor, Benešov a D1, ale vezmeme to přes Písek na Příbram. Jarda se chce zastavit u bráchy a pro mě je příjezd po D5 také vhodnější. Tak rychle u pressa překlikávám trasu v navigaci a bez zdržování vyrážíme na cestu. Stále prší, teplota je kolem 8 stupňů, prostě nic moc. Již se nikde nezastavujeme a hrneme to stále až do Příbrami. Zde na kruháči se s Jardou rozdělujeme. Já uháním na Zdice a Jarda druhým výjezdem na Obecnici. Odtud to mám domů cca 55 kilometrů. Trasu znám jako své boty. Ve Zdicích najíždím na D5 a za chvilku jsem již před Rudnou a zadem dojíždím do Zbuzan. Doma jsem v pořádku po 80 hodinách a celkem ujetých 2.197 kilometrech.
