Život je cesta. Cesta je cíl a bike je nejlepší způsob, jak si ji naplno užít
Introduction
Tento trip ve mě kvasil poměrně dlouho. Švagrová pracuje v Kyjevě a brácha tam jezdil každou chvíli za ní. Popisoval jak je Kyjev nádherné město. Zpočátku mě myšlenka navštívit tuto zem ani nenapadla, proč tam vlastně jezdit? To bylo ještě před válkou. Ale jak čas plynul, a i díky vpádu rusáků, jsem se začal o Ukrajinu více zajímat. Poslední pochybnosti rozptýlil brácha, když v létě 2022 projel na své trojkolce Zakarpatí a nadšeně popisoval svůj trek. Bylo rozhodnuto – tento rok Ukrajinu navštívím i já. Nejprve jsem plánoval trip na srpen, ale události dostali jiný spád a možnost byla buď hned v červnu, anebo až další rok. Neváhal jsem ani vteřinu a za dva týdny již odjížděl s bráchou směr východ. Pro zjednodušení jsme zvolili autovlak Praha-Poprad a zpět Košice-Praha. Podařilo se zabukovat jízdenky a již nám nic nebránilo vyrazit.
1.den – pátek 9.6. – vyjíždíme
Abychom zkrátili utrpení trojkolky při tranzitu po dálnici, pomáháme si autovlakem z Prahy do Košic. Bohužel na náš termín je autovlak až do Košic již obsazen, ale náhodou na pokladně zjišťujeme, že jeden vagón autovlaku jezdí sice jen do Popradu, ale je ještě volny. Tak hned skočíme po této šanci. V pátek odpoledne ke mě přijíždí brácha, dobaluji narychlo věci, cpu je do kufrů na moje GéeSo. Vlak odjíždí z hlaváče ve 22.15 a nakládka je od osmi večer. Konečně mám zabaleno i já a vyrážíme ze Zbuzan na Hlavní nádraží. V podvečer je již špička pryč a pražská doprava je v klidu. Dojíždíme něco po osmé na místo nakládky na autovlak. Čekám u strojů a Petr jde do kanceláře ČD vyřídit papíry. Mezitím obsluha naviguje auta, která najíždí na horní plato vagonu. Nejprve jde vagón do Košic. Ten do Popradu půjde poslední. Před námi stoji trojice německých motorkářů a chvilku po nás dojíždí ještě dvojice motorek. Na řadu přicházíme až před devátou. Najíždíme FI-FO, tak jak jsme přijeli. Řadíme se cik-cak vpravo/vlevo, obsluha každou motorku fixuje vepředu klínem. Zbytek je na každém řidiči. Kurty musíš mít svoje. Mám jedny kurty na řídítka a druhé spešl na GS na fixaci zadního kola přes dutou osu. Chvilku se s tím prdlám. Trochu mám problém, že vagón nemá oka pro uchycení kurt kdekoli a na pravé straně mi kurty nedosáhnou. Naštěstí mi pomůže brácha, který mi půjčuje popruhy a mohu si tak své kurty prodloužit. Ve čtvrt na deset už nás obsluha vyhazuje, že musí vagóny posunout na kolej ke zbytku vlaku. Beru si do vlaku s sebou tašku, zbytek zamykám a nechávám v kufrech na mašině. Jdeme na nástupiště. Vlak už je přistaven a lůžkový vagón do Popradu je již otevřen. Stevard nás uvádí do kupé. Naštěstí v něm budeme jen samy dva. Převlékám se z motorkářského. Už se nám nechce jít ven a necelou hodinku do odjezdu strávíme již ve vlaku. K večeři jsme si již předem koupili plněné bagety. Tak u stevarda kupuju jen dva Prazdroje. Vlak vyjíždí podle jízdního řádu načas. Za Prahou se pouštím do bagety a zapíjím pivkem. Přijde stevard se zeptat co chceme k snídani. V Popradu máme být před sedmou ráno. Jsem uťapťaný, tak zalézám hned po jedenácté do peřin a rychle usínám.
Den 2. – sobota 10.6. – trip začíná
Ráno nás stevard budí před šestou hodinou, hygiena, pobalíme věci, pak přinese snídani. Na výběr jsou dvě varianty, sladká a nebo slaná. Rozdíl je pouze v tom, jestli ke dvěma houskám dostaneš Májku, nebo džem :-). Ale v poho, hlavně, že to naplní žaludek. V sedm jsme v Popradu, odpojují náš vagón a posunují nás na vedlejší kolej. Čekáme ale ještě skoro další hodinu, než přitlačí vagón s auty a motorkami. Už jsme převlečení do motorkářského, vyhodíme už jen věci na perón a jdeme si vyjet s mašinami. Motorka je úplně v pohodě. Ani se nehnula. Odkurtovávám ji, otáčím se popředu a na jedničku vyjíždím. Musím skoro ležet na nádrži a hlavu položenou až na řídítkách. Strop je totiž asi 5 cm nad horním okrajem plexy. Počkám na bráchu, nandavám věci do kufrů, pouštím navigaci, nasazuji kameru a po pár minutách vyjíždíme z nádraží. Nechceme jet po dálnici tak si trasu plánujeme obloukem po vedlejších silnicích v horách do Prešova a pak dále na Slovensko-Ukrajinský přechod Ubľa-Dubrinče. Chceme dojet dnes až do Užhorodu, kde máme buklej hotel. Celkem nás tedy čeká cca 280 km. Počasí je v pohodě, sice je skoro zataženo, ale podle radaru nemá pršet. Teda alespoň v nejbližším okolí. Hned za Popradem stavíme na ÖMV, dáváme si pořádné espresso, brácha i něco sladkého ke snídani a dotankovat. Je teprve půl deváté a máme to s prstem v nose na celý den. Vyjíždíme. Jedu první a brácha s trojkolkou to uzavírá. Musím si zvyknout na (ne)dynamiku trojkolky, abych mu neujížděl. Další věc co si musím navyknout je předjíždění. Počkat si na delší, přehlednější úsek, trochu to nechat rozjet a pak teprve přehopnout před. Než si toto vše uvědomím, tak okamžitě mizím za obzorem. Takže se crcáme osmdesátkou, když zafouká vítr a je to z kopce, tak i devadesát 🙂 Nee, konec srandiček, má to i pozitivní stránku věci – takovou průměrku, jakou jsem měl dneska, jsem ještě na GS v životě neměl…spotřeba pod 4,0 l/100km a při plné nádrži mi ukazoval dojezd 730 km. To jsem fakt ještě nezažil. Jedeme po silnici č.77 na Kežmarok, Podolínec až do Stará Ľubovňa, kde sjíždíme na č. 68 a stáčíme to na Poprad. Po necelých sto kilometrech si dáváme pauzu na benzince. Hladová trojkolka chce zase dokrmit. Je teplo, tak si s kávou sedáme ven, shazuji bundu a vestu, abych oschnul a natáhnu si nohy. Sedíme skoro půlhodinu než se sebereme a pokračujeme dále. Projíždíme kolem pivovaru Šariš a blížíme se k Popradu. Projíždíme městem. Všichni se otáčí za trojkolkou, nějaké GéeSo je vůbec netankuje. Z Popradu pokračujeme po silnici č.18 na Humenné a Sninu. Je již dávno po obědovém čase, když děláme delší a na Slovenské straně polední zastávku ve vesnici Stakčín, kde si zajdeme do restaurace hotelu Armales na oběd. Dáváme si smažák a hranolky. Za chvilku se připojují další motorkáři. Začalo pršet. Oblékáme nepromoky a vyrážíme směrem k hranicím. Přechod Ubľa je malý silniční přechod jen pro osobní vozidla, takže nehrozí dlouhé kolony kamionů, jako se tvoří u Užhorodu. Fronta skoro žádná, jsme během 15 minut odbaveni, celníci se fotí na trojkolce a pouští nás dále. Na ukrajinské straně hned za celnicí je první vojenský checkpoint. Vojáci se samopaly, point je obložený pytli s pískem…je to zvláštní pocit, když to člověk zažívá na vlastní kůži a doteď to mohl vidět jen v televizi. Kontroluje se pohyb osob. Každý dostáváme papírek s počtem osob, které vozidlem jedou. Po několika kilometrech jsou postupně další checkpointy, kde papírek zase odevzdáváme a dostáváme nový. Ve vnitrozemí tyto kontroly nejsou tak časté, jen před velkými městy nebo např. mosty, ale kolem hranic jsou pravidelně rozmístěny. Od přechodu to máme do Užhorodu asi 50 kilometrů. Jedu první, nepospíchám, snažím se vnímat okolí. Západní Ukrajina na první pohled žádný rozdíl oproti východnímu Slovensku. Kromě azbuky by člověk nic moc nepoznal. Na radaru je před námi bouřka. Jsme asi 20 minut za deštěm. Za chvilku jsme u Užhorodu. Neprší, ale silnice jsou mokré a všude obrovské louže. Evidentně s bouřkou přišly průtrže. Navigace nás vede do okrajového slumu. Tragédie, neskutečný humus umocněný ještě aktuálně bahnem a vodou. Nedá se to ani popsat. Raději se tomu vyhýbáme a objíždíme po obchvatu. Silnice ve městě jsou hodně rozbité, občas vyspravované, ale spíš jen díra na výmol. U centra na křižovatce pod viaduktem je obrovská laguna vody, kde hladina dosahuje výšky až k motoru. Skrz kalnou vodu není vidět. Trochu s obavami projíždím, abych nezapadl do některé všude přítomné díry a nepoložil to. Ufff, projíždíme to bez následků. Hotel je již blízko. Zajíždíme do bloku paneláků ještě ze socíku. Ve vnitrobloku je postavený nový hotel. Parkujeme, check-in bez komplikací. Sprcha, převléci se a již vyrážíme na večeři. Máme doporučenou restauraci Venezia u řeky Tisa, naproti starému městu. Jsou to asi dva kilometry pěšky po Prospektu Svobody. Procházka po hlavní třídě je jak flaskback do osmdesátek. Restaurace je nová, moc pěkná. Dávám si místní bograč (skvělé!) a různá masa na grilu s hranolky. K pití místní pivo. Sedíme na terase, díváme se na řeku a staré město za ní. Když se setmí, platíme a jdeme na hotel. V lobby si dáváme ještě každý jedno pivo a pak již na pokoj a spát.
Den 3. – neděle 11.6. – Zakarpatská Ukrajina
Dnes nás čeká jízda cik-cak skrz Zakarpatí. Hotel máme rezervovaný v menším, provinčním městečku Tiachiv u hranic s Rumunskem. Celkem má trasa 235 kilometrů. Jdeme na snídani. Objednávám si hemenex a jako dezertík syrniky se smetanou a borůvky. Je to výborné, takové nadýchané malé lívanečky.
Balíme věci na stroje a po chvilce vyrážíme od hotelu. Počasí je teplé a bez deště. I když, radar ukazuje, že za Mukachevo, kam nyní směřujeme, již poprchává. Ještě na kraji Užhorodu stavíme, trojkolka musí pravidelně papkat. Chlapík na pumpě se s námi dává do řeči. Mluví obstojně česky. Říká, že několik let pracoval v Čechách. Je rád, že jsme se přijeli podívat a poplácává nás po zádech. To se nám stane později mnohokrát. Místní lidé jsou rádi a vděčni, že jsme se přijeli osobně, potřebují turisty, potřebují normálně žít. Do Mukachevo jedeme po hlavni silnici M-06. Říkají tomu dálnice, ale je to jak naše jednička. Važme si našich silnic, i když neustále nadáváme na kvalitu, tady je to místy skutečně tankodrom. Následujících 35 kilometrů nic moc zážitek. Silnice přeplněná kamiony, prostě jen nutný přesun. Na kraji Mukachova stavíme na Shellce, kde pro změnu tankuji teď já. Nespěcháme, a také doufáme, že deště se více posunou na východ, tak si dáváme espresso. Po půl hodině se zvedáme a vyrážíme dál. Sice dál pokračujeme po M-06, ale dostáváme se mezi kopce a cesta začíná být zajímavější. Bohužel po pár kilometrech, hned za Kolchyno, začíná poprchávat a po pár minutách prší. Zastavujeme na pumpě a oblékáme dnes poprvé nepromoky. Jedeme dál na Svaliava a déšť houstne. Máme doporučenou restauraci Chalet, kde prý dělají vynikající Bograč. Jedeme ještě asi 15 kilometrů za Svaliavu. Parkujeme. Jen mrholí, jsme zacákaný až za ušima, tak nepromoky sundaváme na parkovišti. Je teprve dvanáct a před chvílí jsme měli kafe, ale i tak si dáváme Bograč a nealko pivo. Doporučení nelhala, je skvělý!
Po jedné vyjíždíme dál a směřujeme ještě cca 20 kilometrů po M-06, pak sjíždíme na Volovets. Po okrskách, kde konečně je minimální provoz a začínáme si jízdu užívat, dojedeme do města Mizhhiria. Máme v plánu dojet do vesnice Koločava a prohlédnout si četnickou stanici z jednoho dílu Četnických Humoresek. Cesta tam již vedla po kroutící se trojce. Konečně člověk viděl nefalšované Zakarpatí – i s krávy na silnici. V Koločavě trochu hledáme tu četnickou stanici a nakonec si dáváme kafe a zmrzlinu v baru „centru“. Pak se musíme vrátit asi 5 km na poslední pumpu, protože další je až za 50 km a to by trojkolka už nevydržela :-). Vyrážíme na cestu kolem přehrady Tereblia. Po pár set metrech za Kolačavou najednou končí asfalt a začíná tankodrom. Díry, že by člověk utrhl kolo, jsou po dešti plné vody. Já na mašině kličkuji mezi dírami, ale trojkolka musí jet krokem. Každou chvíli drhne břichem. Jedu napřed s tím, že počkám u hráze. Je to asi deset kilometrů, ale čekám jsem skoro půl hodiny, než brácha dojede. Doufáme, že tankodrom skončí, ale jak se pleteme.Čeká nás ještě 45 kilometrů podobné cesty, než se u vesnice Bushtyno napojíme na hlavní silnici H-09. Pak už jsme to máme jen asi 8 kilometrů do Tiachiv do hotelu Tiachiv (moc invence majitel nepobral). Hotel je na centrálním náměstí. Je to nově zrekonstruovaný hotel. Moc pěkný, moderně zařízený, čistý. Stroje parkujeme sice na ulici, ale pod kamerami. Vyrážíme na večeři. Na recepci nám doporučují Palladium Pub. Pár set metrů pěšky. Dávám si sýrovou polévku a pak burger s hranolky. Brácha nám objednává na ochutnání typický ukrajinský předkrm k alkoholu – hodně mastný, špek, slanina, s česnekem. K pití docela dobrý. Já si dávám nějaké lokální pivko. Po desáté platíme – vůbec se nežinýrujeme a platíme o trochu méně než v Čechách v průměrné restauraci. Takže super. Vracíme se na hotel a jdeme hned spát.
Den 4. – pondělí 12.6. – otáčíme na východ
Ráno se probouzíme před sedmou. Venku svítí slunce, vypadá to na krásný den. Dneska naposled přejedeme zakarpatské hory a pak se již začneme otáčet východním směrem a přibližovat se ke Kyjevu. Dnešní trasa má 336 km a ubytování máme rezervované v hotelu Bajkiv ve městě Ternopil. V hotelu bohužel nefunguje restaurace tak je to bez snídaně. Domlouváme se s bráchou, že zajdeme do kavárny kousek od hotelu. Nanosíme věci na mašiny a jedeme. Kavárnu sice najdeme, ale bohužel otevírají až od devíti. Tak dlouho samozřejmě čekat nechceme, tak jedeme dále s tím, že si zastavíme na nejbližší pumpě a dáme kafe a snídani tam. Pokračujeme dále po H-09 podél hranic s Rumunskem, po pravém břehu řeky Tisa. Podél hranice se držíme asi 50 km. Vojenský checkpoint je každých maximálně 5-6 kilometrů. Neustále kontrolují lístečky kolik nás je. Občas chtějí vidět pas a techničák. Pak se cesta stáčí na sever a vine se stále údolím podél Tisy. Je nádherné počasí, svítí slunce, teplota přes dvacet stupňů. Těšíme se, že konečně po dvou propršených dnech je vysloveně krásně. Ve městě Rakhiv, na malém náměstíčku zajíždíme ke kavárně Veranda a dáváme si kávu a brácha i něco sladkého na zub. Vyjíždíme v dobré náladě. Cesta ještě nějakou chvíli vede údolím. Po 30 kilometrech, ve městečku Yasinia, cesta začne stoupat a vede přes hřebeny k dalšímu údolí. Bohužel, hned jak jen trochu nastoupáme, zatáhne se, začne foukat a mrholit. Takže další den co musíme jít do nepromoků. Cesta se krásně kroutí a i aut ubývá. Což se ale nedá říci o dešti. Když přejedeme hřeben, napojíme se na P-24, která vede až do Ivano-Frankivsk. Stále jsme v horách a cesta se kroutí. Na mokrém asfaltu jedeme opatrně. Stále nepřetržitě a vydatně prší. V horském středisku Yaremche zastavujeme na pumpě. Musím tankovat. Celý promočení se jdeme trochu ohřát dovnitř a dáváme si kafe z automatu na stojáka. Hlavně že je teplo. Ještě nás čeká 140 km, chceme to mít v tom dešti už za sebou, tak to neprotahujeme a vyjíždíme. Za městem Deliatyn začíná cesta klesat. Sjedeme o par set metrů níže a hned je to znát na teplotě. Když se přiblížíme k Ivano-Frankivsk, které objíždíme po městském okruhu, přestává i pršet. Krajina se začíná měnit. Hory jsme nechali za zády a mi vjíždíme na placku. Lesy mizí a nahrazují je pole a louky. Cesta začíná být monotónní. Po šesté hodině večer přijíždíme konečně do Ternopil. Projíždíme okrajem města na předměstí Baikivtsi k hotelu Baikiv. Pěkný hotel. Recepční sice neumí anglicky, ale brácha to dokáže vyřídit, i když nerad, tak v ruštině. Potěšilo nás, že hotel má funkční restauraci s otevřenou kuchyní. Po sprše se jdeme najíst. Beru s sebou notebook. Musíme se domluvit jak další dny. Nakonec se shodneme, že v tomto počasí popojedeme asi 110 km k dálnici Lvov-Kyjev a tím dokážeme dojet do Kyjeva za jeden den. Trasa má 490 km. Brácha má trochu obavy, aby to dal, tak jde brzo spát. Zůstávám v baru. Dávám si skleničku Glenfiddich, třídím si fotky, prohlížím videa z gopro na mašině, čtu si weby. Před dvanáctou mě personál naznačuje, že by rádi už zavřeli. Tak tedy platím a jdu spát také.
Den 5. – úterý 13.6. – před námi je Kyjev
Chceme být v Kyjevě nejpozději v pět, tak musíme vyrazit brzo, abychom měli rezervu na cestě. Na sedmou nás probouzí budík. Jdeme na snídaní, pak rychle balíme a v osm vyjíždíme od hotelu. Přes noc zase pršelo, silnice jsou mokré, tak nasazujeme nepromoky hned od začátku. Jedeme již jen po placce. Dneska je to o tranzitu do Kyjeva – přežít, dojet, neunudit se. Z Ternopil jedeme po M-19, což odpovídá naší jedničce. Kvalita je docela dobrá, jede se v poho. Celý úsek k dálnici jedeme v kuse, nikde nestavíme. U města Dubno najíždíme na dálnici M-06, která vede přes Rivne, Zhytomir až do Kyjeva. Na nejbližší Shellce stavíme. Trojkolka tankuje, a oba si dáváme kafe. Teplota povyskočila na dvacet, asfalt osychá, tak sundavám nepromok z kalhot. Zatím ještě nechávám bundu. Po asi 20 minutách vyjíždíme a do Kyjeva nám zbývá ještě 370 km. Musím vždy počkat, až to brácha trochu roztlačí a pak teprve nastavuji na tempomatu 115. Domlouváme se, že budeme stavět každých cca 100 kilometrů. Ukrajinská dálnice má svá specifika, na které je potřeba se co nejrychleji adaptovat. První je, že je úplně normální, že přes dálnici vede přechod pro chodce…a že přes něj skutečně i někdo chodí. Nechápu, ale je to tak. Druhá anomálie je, že místo exitů a nájezdů je prostě jen odbočovací pruh a otáčecí pruh. Prostě najednou se vlevo objeví další pruh, odbočovací a vy odbočujete doleva přes protisměr. Bez semaforů bez ničeho. Prostě čekáte až nic nejde a vyrazíte, naproti je něco jako odpočívací pruh, do kterého zajedete, tam dokončíte obrat o 180° a napojíte se na protisměr. Uff, nářez. Jednou jsme takto museli odbočovat, a měl jsem dost zaťato. Auta nejedou povolenou 110, ale výrazně víc. Špatně se odhaduje, zvláště při zvýšeném provozu, kdy vjet. Takže není výjimkou, že na dálnici, kdy letíte 130, stojí v levém pruhu kolona aut a čeká na odbočení. Prostě nepochopíš. Již nějakou dobu se nás drží místní motorkář. Občas nás předjede a pak se zase zařadí za nás a jede naší rychlostí. Před obchvatem města Zviahel zajíždíme na benzinu. Oba tankujeme. Neznámý motorkář, zajíždí za námi. Dává se s námi do řeči. Mluví obstojně anglicky. Je ze Zhytomyru. Je na cestě z Polska, kde byl na výletě. Dává nám info, kudy před Kyjevem jet. Kvituje, že jedeme z Česka osobně se podívat. Říká, že pojede kus s námi a bude nás uzavírat. Vyrážíme tedy ve třech. A skutečně, až do prvního sjezdu na Zhytomyr trpělivě drží naší rychlost a nepouští nikoho mezi nás. Pak zabliká a sjíždí exitem do města. Pokračujeme dál již sami. Za obchvatem Zhytomyr ještě naposled stavíme na pumpě. Teplota je již na 25, je slunečno a dávno jsme již shodil nepromok. Do cíle nám chybí ještě 120 km. Přežijeme ještě jedno crcání na objezdu staveništěm, a pak již bez problémů přijíždíme ke Kyjevu. Na okraji měst je velký vojenský checkpoint. Mě vojáci pouští, ale bráchovi ukazují zajet ke straně. Čekám u krajnici asi 10 metrů dále a pozoruji, co se bude dít. Krom povinné kontroly dokladů, následuje opět focení vojáků u trojkolky. Takže všechno je ok. Po pár minutách pokračujeme. Jedeme za švagrovou k ní do práce. Pak se jedeme ubytovat k ní do bytu. Kvitujeme, že je to jen v pátém podlaží – při současné situaci, není dobré být ve vyšších patrech. Než se vybalíme, vysprchujeme a převlečeme do lidského, dorazí domů také. Bere nás do restaurace Flyuher, kde nám objednává typická ukrajinská jídla, předkrmy, dávám si soljanku, pak nějakou rybu a k pití místní pivko. K pití obsluha přináší obložené talíře s plátky několika typů slanin, spíš špeku – samotný, s česnekem, s cibulí…olivy, rybičky, nakládané papričky. K tomu ochutnáváme trošku místní vodky. Byl to vynikající večer se skvělým kulinářským zážitkem. Ukrajinská kuchyně není šizená, skvěle chutná a našemu jazýčku je blízka. Jedině co bych asi mohl změnit je to, že je také velmi mastná. Po odchodu z restaurace, jdu koupit lahev whisky 12y Macallan na večer. Dojdeme na byt. Ještě chvilku posedíme, popíjíme, ptám se na detaily situace na Ukrajině a pak již jdeme spát. Čekají nás dva dny a tři noci v Kyjevě.
Den 6. – středa 14.6. – Kyjev je nádherné město
Ráno se budím před osmou. Žaludek mám po včerejším hodování trochu na vodě, tak snídani moc nedám. Dnes máme v plánu prohlídku města. Na devátou jde švagrová do práce, tak se připojujeme a odcházíme s ní. Pak se odpojujeme a brácha mě vede do centra. Zná to tady, takže mám skvělého průvodce. Chci poznat skutečný život ve městě, žádné turistické pozlátko, ale živý Kyjev. Začínáme v turecké kavárně s typickou kávou z džezvy, pak jdeme k budově Kyjevského národního cirkusu. Dál jedeme tramvají na místní trh, jdeme k holiči, dáváme si espresso ve stánku, jdeme se podívat na Zeď hrdinů, výstavku zničené ruské vojenské techniky na Mykhailivském náměstí, vidím chrám Svatého Michala, chrám Svatého Ondřeje, Golden Gate, katedrálu Sváté Sofie, jedeme na Majdan, projdeme se po Khreschchatyk třídě, projdeme si Besarabskyj rynek. Večer zajdeme společně na večeři. Skvělá grilovaná žebra, lvovské pivo, ochutnám likér Pjana Višna. Projedu se kyjevským metrem, prohlédnu si jeho nádherné stanice. A zažiji letecký poplach a čekání co bude. Upřímně, vůbec to není jako vidíte v TN, zde je to doopravdy. Prostě Kyjev je živé, pulsující město s mnoha zajímavými místy, s bohatou historií. Určitě stojí za návštěvu a všem ho mohu jen doporučit.
Den 7. – čtvrtek 15.6. – Irpin, Buča, Hostomel
Ráno vstáváme opět na osmou hodinu. Dneska máme v plánu navštívit okolí Kyjeva a prohlédnout si místa ruské agrese. Vyjíždíme z centra Kyjeva a míříme na severní okraj metropole. Po asi 40 minutách se blížíme k okrajovému sídlišti. Až sem rusáci na jaře došli. Sem tam je ještě vidět na panelácích díry po kulkách. Pokračujeme dál a blížíme se k Irpinu. Míjíme stržený most, který jsme v prvních dnech války viděli v TV novinách. Jak jedeme dále, je vícekrát vidět pobořený dům, ohořelá střecha, prostřílené zdi. Pomalu projíždíme městem. Blížíme se k Buči. Na první pohled je uklizeno, ale první zdání klame. Spousty polorozbořených domů, jsou jen skryty za plotem a odstíněny od přímého pohledu. Když člověk zpomalí, sjede z hlavní silnice mezi domy a zadívá se pozorně kolem sebe, nelze nevidět hrůzy války. Dojíždíme do Hostomelu až k oblasti letiště. Stavíme se na pumpě a ptáme se místního jaké to bylo, co se zde dělo, co bychom měli vidět, abychom si udělali vlastní obrázek na věc. Projíždíme ještě část objektu kolem letiště, ale zbytek je již zahrazen a jde o vojenský prostor, takže musíme otáčet. Dostáváme typ se jet podívat do nedaleké vesnice Moschchun, která není sice mediálně známá jako třeba Buča, ale dopady útoku jsou tam viditelné stále. Při rozloučení nám děkuje, že jsme přijeli osobně. Projíždíme vsí, vidíme vše kolem. Působí to silně na člověka. Určitě. Není nám do řeči. Jsme spíš každý se svými myšlenkami. Pomalu se vracíme zase do Kyjeva. Jedeme za švagrovou do práce. Mašiny parkujeme před officem a jdeme společně na oběd. Dnes do Gruzínské restaurace. Nechávám si doporučit co si dát a nelituji. Je to takové degustační menu, od každého trochu. Zase další chutě, další jídla, které člověk poznal a ochutnal. Po obědě jedeme zaparkovat stroje domů, převléknout se a na pátou hodinu zase zpět. Dnes večer vyrazíme do šumu ve větší skupině. Přidají se k nám kolegové od švagrové z práce. Po chvilce hledání vhodné destinace, zakotvíme v baru Frenchie. Dávám si soljanku a pak proslulý kyjevský řízek. Musím říct, že je to skvělé. Je to jako náš obalovaný vepřový řízek, ale je plněný kouskem másla a bylinkami. K tomu mám opečený brambor. Prostě mňam. A také dojde na vodku. Předem vymrzlá v mrazáku na -18°. Táhne se jako med. Není tam tolik cítit ten čistý alkohol. Zajímavá zkušenost, ale čiré destiláty nejsou nic pro mě. Pár minut před desátou nás přijde zkasírovat obsluha. Ve 22h musí být všechny restaurace a bary uzavřeny a od 23h nejezdí mhd a je zákaz vycházení. Máme to kousek domů, tak to bez problémů stihneme. Chvilku ještě posedíme u sklenky whisky. Ale jednak byl dnešek emočně velmi náročný den, a druhak zítra již odjíždíme z Kyjeva a musíme dojet až do Lvova, což je cca 540 km. Takže o půlnoci končíme a jdeme spát. Jako každou noc, máme připravené spacáky, karimatky, baterky kdyby byl v noci vyhlášen letecký poplach. Máme štěstí. Všechny tři noci strávené v Kyjevě je klid.
Den 8. – pátek 16.6. – čeká nás Lvov
Ráno mám budíka na sedmou. Chceme vyrazit co nejdříve, abychom se vyhnuli parnu, které zde poslední dny panuje. Snídaně, balení věcí a odnesení na mašiny. Loučíme se se švagrovou a děkuji jí za azyl a pohostinnost. Pár minut po osmé jsme již v sedlech a prodíráme se skrz ranní špičku v Kyjevě až na dálnici na Lvov. Větší část trasy jsme již jeli při cestě sem, takže již víme, co nás čeká. Snažíme se ujet dopoledne co nejvíce dokážeme, dokud je teplota ještě k vydržení. Jedeme podle tempomatu 115 a stavíme každých cca 150 km. Po poledni je zase již parno a slunečno. U Rivno trochu zakufruju, když špatně sjedu na okruh. Stavíme na pumpě. Píše švagrová. Hned jak jsme odjeli, je vyhlášen letecký poplach a POV je aktivní. Prostě štěstí. Jak pokračujeme směrem na západ, tak se mění i počasí. Postupně se zvětšuje oblačnost. Když se přiblížíme k městu Dubno, je obloha již komplet zatažená a ocelově šedivá. Za pár minut začíná poprchávat. Zastavujeme na BUS zastávce (další bizardní věc, co je na ukrajinských dálnicích běžná) a dívám se na radar. Před námi je rozlehlá oblast, kde prší. I když se nám nechce, tak se soukáme do nepromoků. Vyrážíme dál. Chvilku to vypadá, že se paříme zbytečně, ale postupně začíná déšť zesilovat a před Lvovem již regulérně hustě prší. Nocleh máme zarezervovaný v hotelu Kopa. Přijíždíme k areálu. Z venku vypadá honosně, jako malý zámeček. Parkujeme hned vedle vstupního schodiště pod kamerami. Je to zatím nejdražší ubytko, co jsme na Ukrajině platili…dohromady to dělá 2,5 tis. CZK. No, člověk by čekal podle ceny nějaký luxus. Bohužel své nejlepší časy zažíval hotel tak před 10 lety. Vybavení pokojů stylem i stářím odpovídá tak konci devadesátek. Venku stále prší, tak jdeme na večeři v hotelu. Ceny nadstandardní, obsluha nic moc, jídlo průměr. Prostě, tento hotel bych si příště už nevybral. Po večeři ještě sedíme u pivka a připravujeme trasu na další den. Musíme se do 19 hodin SEČ se dostat do Košic na hlavní nádraží na odbavení do autovlaku. Rozhodujeme se, že pojedeme mimo hlavní silnice přes hory a opět přes přechod Dubrinče-Ubľa. Kolem 23h jdeme na pokoj, ulehám a okamžitě usínám.
Den 9. – sobota 17.6. – Košice
Ráno budík na půl osmou. Snídaně je k dispozici od osmi. Jdeme hned načas. A děláme dobře. Sotva si nandáme na talíře, přihrne se snad 20 místních a už nemáme šanci se ke stolům dostat. No nic, snídaně v poho. Brácha se mi ptá, jestli mě kolem půlnoci někdo nebudil…usínám běžně se sluchátky, takže já nic neslyšel…že prý to byla ťapina, tak prý ji vyhodil, že prý za 300USD ne :-). Neprotahujeme to a připravujeme se na odjezd. Neprší, teplota 20 stupňů, ale je stále zataženo a silnice jsou mokré. Dávám si spodek nepromoků. Krátce před devátou vyjíždíme. Celkem to dnes máme cca 335km. Máme na to 10 hodin času. Takže nepospícháme. Raději jet pomalu a častěji stavět, než čekat hodiny na nádraží. Cesta ze Lvova po M-13 je až do města Staryi Sambir stále po placce. Za městem konečně silnice začne stoupat a kroutit se. Bohužel zase začíná poprchávat, takže beru i horní nepromok. Přibližujeme se k polsko-slovenskému příhraničí a vjíždíme do Uzhanskyi národního parku. A nastává zádrhel. Vede zde cyklistický silniční závod. Jede peloton, za ním dvě auta policie a za nimi celá kolona aut, včetně nás. Žádná uzávěra silnice, ale hezky za plného provozu. Nedá se předjet, sjet není kde, takže jedeme krokem za pelotonem. Do kopce tak max 10-15km/h a z kopce tak 40. Než cyklisti konečně odbočí z naší trasy, ztratíme odhadem tak hodinu cesty. Stále máme času dost, tak nás to netrápí. Pokračujeme dál s nadějí, že již bude lépe. No, pro změnu začalo pršet. Žádné mrholení, prostě déšť. Ještě jednou stavíme na pumpě kousek před hranicemi. Dáváme si kafe a trochu oschnout. Přijíždíme k přechodu. Ufff, kolona. Vidím cca 20-25 aut před námi. Ale jen k zatáčce. Jedu se dopředu podívat, jak to vypadá. Dohromady tak 50 aut. U brány to řídí vojáci. Není šance předjet. Stojíme, čekáme. Každých 30 minut pustí přesně 7 aut. Prší. Není se kam schovat, není si kam sednout. Stojím u mašiny, helmu na hlavě, aby mi nepršelo na hlavu. Bizár. Dalších 7 aut. Dalších 30 minut, vychází voják, zvedá závoru, pouští 7 aut. Už jsme mokrý, helma otravuje, interkom se vybil. Paráda:-(. Naše časová rezerva se začíná povážlivě tenčit. Od hranic to máme do Košic ještě 115km, takže potřebujeme i s mírnou rezervou dvě hodiny času. Už je po čtvrté a na nádraží musíme být nejpozději v 19h. Konečně se dostáváme mezi sedm aut, které pouští dál. Vypadá to optimisticky. Ukrajinská pasová a celní kontrola běží jak po másle. Během 10 minut máme vše vyřízené a celníci se opět chtějí fotit na trojkolce. Popojíždíme 100 metrů na Slovenskou stranu. A tady tragédie. Čekáme 20minut, než se nám vůbec začnou věnovat. Nejprve pasy. Pak čekáme další dlouhé minuty na celní kontrolu. Takhle nás nešacovali ani v Turecku. Musíme otevřít všechny kufry, prohledávají každou brašnu. Všechny nesesery musíme vyndat a otevřít. Kontrolují i vnitřek taštičky s hygienou. Jako to jsem fakt ještě nezažil. No, tak si užívají na vlastní nos, motorkářské věci po 10 dnech v kufrech :-). Po půl hodině nás konečně pouští na Slovensko. Je 17:40. To nemůžeme stihnout! Naštěstí, jsme zapomněli na časový posun. Na Slovensku je 16:40. Máme cca 20 minut rezervu. Naděje žije! Asi ještě 20 km se crcáme po okreskách než najíždíme u Sobrance na jedničku č.19 a zrychlujeme směr Košice. Máme čas, tak ještě před nájezdem na dálnici, asi 25 km od cíle, stavíme na Shellce. Kupuji se bagetu s sebou do vlaku. Odskočit si, trochu protáhnout nohy a vyrážíme na poslední úsek. Už naštěstí nezakufrujeme a na nádraží dojíždíme v 19:05. Ještě odbavují auta. Jakmile se ohlásíme, berou nás dopředu a najíždíme jako první na vagón. Už rutinně a zkušeně kurtuju mašinu. Musíme čekat ještě asi 30 minut v kanceláři, než přistaví lůžkáč. Odnášíme si tašku s věcmi k lůžkovému vagónu. Tentokrát jsme v kupéčku tři. Zbyla na mě postel až úplně nahoře. Vydrápu se tam a už se mi nechce ani slézat. Vlak vyjíždí ve 22:08. Jsme unaveni a rychle usínám
Den 10. – neděle 18.6. – zpátky v Praze
V Praze na Hlaváku máme být v sedm ráno. Stevard nás má vzbudit na šestou, ale již od pěti nemohu spát a čtu si. Tři chlapi se musí vystřídat u umyvadýlka, převléci se a sbalit věci. V půl sedmé nám přináší snídani. Rychle ji zhltnu. Na Hlavní nádraží přijíždíme na čas. Venku je krásné ráno, slunečno, hned od rána přes dvacet stupňů. Opouštíme lužkáč a přecházíme k rampě, kam přistaví vagón s auty a motorkami. Čekáme víc jak hodinu než ho přistaví. Je skoro devět. Sjíždíme jako první. Nandaváme rychle věci a během pár minut vyjíždíme. Praha je naštěstí v neděli ráno prázdná a do Zbuzan to trvá necelých 30 minut. U nás si dáváme poslední společné kafe, brácha si přebaluje věci a po desáté nasedá na svoji trojkolku a vyráží směrem ku Plzni.
Conclusion
Ukrajina v těchto neklidných časech je zemí kontrastů. Na západě krásné hornaté a poměrně klidné Zakarpatí, pulsující, život hledající velkoměsto na východě a oblasti zasažené válkou. Je to již 14 měsíců co rusáci byli vyhnáni od Kyjeva. Ukrajinci se snaží vše obnovit, rekonstruovat, prostě snaží se dát vše do „normálního“ stavu. Je cítit obrovská touha a síla vyhrát, nenechat se porobit a žít. Rád bych za šťastnější budoucnosti Kyjev navštívil ještě jednou, zůstal delší čas a naplno si užil toto svérázné ale krásné město.
