4.-11.7.2020 – Chorvatské pobřeží

Prolog – bylo nebylo

Myšlenka projet celé pobřeží jaderského moře od Italského Terstu až po hranice Černé Hory se začala rodit na společné rodinné dovolené s Jardou na Makarské riviéře v létě 2019. Tehdy jsme tam byli auty a s dětmi a transport probíhal po dálnicích. Nicméně i těch několik desítek kilometrů po jadranské magistrále stačilo, aby v nás vyklíčil nápad to celé příští rok si zopakovat na mašinách. Slovo dalo slovo a již před zimou jsem na všechny členy Corderitos zaslal informaci se základním konceptem a plánem treku. Bylo pro mě docela překvapením, že první feedback byl poměrně chladný. Vše chce svůj čas a situace se začala v novém roce lepšit a brzy jsme měli předběžně registrovaných cca 7 bikerů a možná i několik ještě v záloze. Bohužel následná korona krize vnesla do našich plánů značnou nejistotu. Většina z přihlášených z toho postupně vycouvala. Přesto i tak ještě 2 týdny před odjezdem jsme byli čtyři mušketýři. Museli jsme sice operativně upravit a přeplánovat cestu, abychom se vyhnuli Itálii, Bosně a Hercegovině. Nebo řešit komplikace těsně před odjezdem s rozhodnutím Slovinska zařadit Česko na žlutý seznam, což nám znemožnilo nocovat ve Slovinsku a „trochu“ nám to rozhodilo rovnoměrnost jednotlivých etap. Navíc se objevovali „zaručené“ zprávy o komplikacích na hranicích, kontrolách rezervací ubytování, vstupních formulářích atd.

A jak to vlastně bylo – plánování, výbava, balení

Po zkušenostech z minulosti jsem věděl, že je nutno akci ohlásit dříve, než se začnou plánovat letní rodinné dovolené. Prostě aby bylo dostatek času si doma to volno „vybojovat“. A následně pořád dokola akci připomínat. Záměr uspořádat expedici jsem členům klubu představil raději již na podzim 2019. Strhlo se dost debat, že to fungovat bude, nebo saze že to fungovat nebude, že je to dlouhé, že je to krátké, že je to v létě, že budou rodinné dovolené, prostě typická česká reakce na novou věc. Ale pravda je taková, že nikdo z nás neměl s podobnou akcí žádnou praktickou zkušenost. Proto jsem na začátek února pro jistotu zorganizoval společnou hospodu, kde jsem chtěl, zaprvé zjistit kolik nás pojede a za druhé se domluvit na přístupu. Jako je rezervovat ubytování dopředu, nebo flexibilně večer před? Spát ve stanech nebo využívat pohodlí penzionů? Budeme se spíš cachtat v moři, anebo celé dny prosedíme v sedle? Zpětně mohu říct, že většina těchto otázek vypadá teď úsměvně a až naivně. Vše pramenilo z naší nezkušenosti s vícedenními treky. Nakonec většinově byla shoda, že pojedeme pod stany do kempů, celková trasa se měnit nebude, jednotlivé etapy budeme plánovat podle aktuální situace, cílem je jízda na motorce a ne dovolená, na jídlo budeme chodit, a ne si vařit. Po tomto rozhodnutí se vyprofilovala skupina sedmi statečných, kteří chtějí jet. A pak nastalo hluché období až do května, kdy jsme měli v plánu přípravné treky na prodloužené víkendy, na Moravu a k Logo di Garda a vyzkoušet si to v menším. Ale jak se říká: „člověk míní, příroda mění“. Přišel březen a s ním korona, dále pak nějaké osobní problémy a po květnových trecích na Moravu a uvědomění si, že to nebude úplně lázeňský pobyt způsobilo, jsme v polovině června najednou zbyli jen čtyři. Mezitím jsme začali s přípravami. Jak postupoval čas, zvyšovala se i frekvence debat a diskusí o seznamu vybavení, co na sebe na mašinu, kolik a co za civilní věci, jaké kufry a brašny, jak to vše zabalit na motorku, jak se poprat s horkem a celodenním sluncem, jak řešit hydrataci, kožené bundy, nebo investovat do letních nebo vesty, navigace, nebo mobily, interkomy? Týden před odjezdem se odhlásil Pavel a zůstali jsme tři. Dohodli jsme se, že první dva dny budou etapy delší a dojedeme až k moři do Puly. A na tyto dvě první noci si rezervujeme ubytování dopředu v penzionech a trasy budou pevně dané. Plánování tras si beru vždy za zodpovědnost já, baví mě to. Takže na první den máme hotel na půl cesty v Rakouském Murau a další den apartmán v centru Puly. A nakonec dva dny před startem to zrušil i Lukáš. Zbyli jsme si jen dva, ale s Jardou jsme se navzájem furt ujišťovali, že to ani jeden již nepoloží, a že vyrazíme i tak. Nakonec zbyli jen dva nejstatečnější a nejkrásnější (cha,cha,cha).

A jaké mám z tohoto období zpětně postřehy? Jednoznačně doporučuji nepodcenit plánování a přípravu trasy. Nejde o to nabušit vše do navigace a vyrazit. To umí každý a dneska v Evropě s GPSkou se jen tak zabloudit není úplně jednoduché. Jde o detaily o trase, které ale zásadně ovlivňují pohodu a výsledek jako celek. Je nutné dopředu si vytipovat a ověřit vhodná místa na odpočinek, kde se dá najíst, jak často a v jak pravidelných vzdálenostech. Vždy optimalizujte podle nejslabších členů. Nepodcenit počasí. Horko, nebo naopak déšť, nepohoda, chlad se dají chvilku vydržet, ale vy potřebujete celý den zůstat v poho a soustředěný, a to den po dni. Nespoléhat se proto, že „až něco vhodného uvidím, tak zastavím“. Většinou se buď staví zbytečně často a zdržuje to, anebo spíš naopak málo, a to zvyšuje riziko spojené s únavou. Naplánovat po kolika kilometrech tankovat a kde. Ověřit přes Google streetview, že tam čerpačka skutečně je. Najít alternativy v nejbližším okolí, kdyby byla některá nečekaně zavřená. Ať vám nevznikne problém, aby se netankovalo podle toho, jak postupně každému dochází benzín. Uvědomit si, že jsou místa, kde nenarazíte na čerpačku klidně i sto kilometrů. Není nic frustrujícího než problematicky řešit, jak sehnat benzín do suché nádrže uprostřed vyprahlé pustiny. Doporučuji, aby vedoucí jezdec měl připravený itinerář s dopředu danými zastávkami a ty respektovat a dodržovat. Vyhnete se chaosu, zdržování, zbytečnému přepínání sil, dehydrataci, hladovění, únavě. Mě se osvědčilo jet podle navigace a mít papírovou verzi itineráře s breakpointy. Já ho mám v kapse na mapy na tankvaku. Doporučuji si do itineráře vložit i směry na klíčová města a čísla hlavních silnic, aby si člověk neustále udržoval celkový přehled o směru a nespoléhal jen bezhlavě na navigaci. Kde vidíte na displeji jen pár set metrů dopředu.

Nepřeceňujte navigaci. Používat navigaci v mobilu je skvělá věc, ale ujistěte se, že se vám na přímém slunci hned nevypíná z přehřátí, že nemáte poškrábanou „gorillu“ a především, rozhodně nepočítejte, že jsou data dostupná všude a v kapacitě, tak jak jste zvyklí u nás. Raději si mapy stáhněte off-line, vyhnete se tak trapnému vymýšlení, kam že ta modrá čára na jinak celém bílém displeji vede. Případně zabalit s sebou i papírovou mapu. Ta se nikdy nevybije.

Rozhodně dobře promyslete pitný režim a s tím spojený převoz vody. Minimum je mít alespoň jednu kvalitní termolahev na pití a dále samostatnou lahev na vodu na mytí obličeje, rukou či zchlazení se v horku. A spíše více než méně. A to za předpokladu, že máte šanci vodu doplňovat pravidelně po cestě, jinak objemy upravit dle dostupnosti vodních zdrojů.

Dále zvažte ve skupině použití interkomů. Ulehčí vám organizaci jízdy a sdílení operativních informací, jako jsou: od teď jdeme předjíždět, za autem je volno, či jestli zastavit na vyfocení tamtoho hezkého šutru. My je s Jardou neměli a o litovali jsme.

Následné balení již bylo poměrně jasná záležitost. Osvědčilo se rozdělit věci do samostatných zavazadel podle typu použití. Do samostatného vaku dát věci na nocování (stan, karimatka, spacák, …), do dalšího zavazadla náhradní oblečení a osobní civilní věci, které nejsou určeny na jízdu, v samostatném zavazadle mít moto doplňky (nářadí, sada na lepení, hadička na benzín, nepromok, …) a v dalším věci potřebné během dne při jízdě jako je voda, jídlo, náhradní triko, mapy atd. také mít v samostatném zavazadle. Nezapomeňte si přibalit věci na vyčištění štítku od hmyzu, hadr, ale i toaletní papír, a to umístit do rychle přístupných kapes. Pomůže vám to se jednak rychle orientovat u silnice až budete něco hledat a hlavně, vždy budete vědět kde co máte a každý den se zabalíte stejně.

Přikurtoval jsem velkou brašnu na zadní sedačku a na zadní nosič dal vak se stanem. Používám raději popruhy než gumicuky, protože dokážou stáhnout k sobě věci natvrdo. Komplet jsem přetáhl flexi síťkou. Dále jsem používal s úspěchem ještě malou kapsu s magnety na nádrž. Kde jsem měl jak zmíněný itinerář, peněženku, klíče, sluneční brýle, nebo dokumenty potřebné na hranicích.

Velká debata se taktéž vedla o tom, jak připravit mašiny na cestu. Ukázalo se být správným rozhodnutím uspořádat několik dvoudenních treků jako přípravu a test jak mašin a výbavy tak i samotných řidičů. Díky tomu jsem mohl například odhalit skrytý problém v imobilizéru, který ve vysokých teplotách začal stávkovat. A měl jsem čas dát mašinu do servisu a vše nechat opravit.

Rozhodně nepodceňujte kvalitu pneu. Tady není místo na kompromisy. Jakmile máte sjeté, nebo již staré pneu, stoprocentně je vyměňte. Jde o bezpečnost. Pneu dostanou dost zabrat a určitě chcete, abyste se na ně mohli i po tisících kilometrech plně spolehnout. Navíc kvalita cest a asfaltu se dramaticky mění. Hladký, drsný, plný děr, záplatovaný, vyfrézovaný či panelka je absolutně to nejmenší co musí vaše pneu zvládnout. Také doporučuji dát předem mašinu na servisní prohlídku, nechat vyměnit olej, zkontrolovat brzdy, vyměnit filtry, doplnit kapaliny, zkontrolovat řetěz. Věřte, že za ten pocit a bezpečnost to stojí. A nebojte se mašinu i pořádně umýt a nezapomeňte ošetřit řetěz.

Samostatnou kapitolou bylo, co si vzít na sebe na mašinu. Vyjíždíte ze známého prostředí, jedete přes Alpy, kde můžete očekávat cokoli, budete na slunečném a větrném pobřeží až po horké a rozpálené vnitrozemí. Najít kompromis mezi horkem a bezpečností a současně pohodlností pro celodenní jízdu není jednoduché. V principu se to jedno s druhým vylučuje. Když je to bezpečné, tak to většinou moc nevětrá anebo to je po pár hodinách nepohodlné. Zvolil jsem kožené vysoké boty, které jsem pořádně několikrát napustil kvalitním voskem. Kalhoty jsem volil obtažené kevlarové džíny. A samozřejmě páteřák, bez něj bych nikdy nevyjel. V tomto jsem neexperimentoval a spolehl jsem se na osvědčené prvky. Mojí koženou Triumph bundu jsem vyměnil za cordurovou bundu do pasu od Rebelhornu, která má spousty odvětrávacích průduchů. Ale i toto má své limity, tak jsem pořídil ještě kevlarovou košili Trilobit s protektory L2, pod kterou se mi vešel i zmiňovaný páteřák. A byla to ta nejlepší volba! Rukavice jsem si ponechal své lehké celokožené. A plně překlopná helma se ukázala jako správné rozhodnutí. Nakonec jsem naprostou většinu trasy odjel jen v košili s rozepnutými rukávy a zepředu napůl rozepnutý zip. Helmu jsem měl plně překlopenou a v čase poledního slunce jsem si pod sluneční clonu bral i brýle.

Den před odjezdem jsem mašinu vizuálně zkontroloval, pořádně umyl, aplikoval nano ochranu, rozleštil. Dále zkontroloval tlak v pneumatikách, umyl a ošetřil řetěz. Na takto ošetřenou a připravenou mašinu jsem večer přikurtoval všechna zavazadla. Ráno jsem jen doplnil lahve s čerstvou vodou a energo tyčky na cestu. A bylo připraveno na odjezd!

I. Den – konečně vyjíždíme (Murau)

Budík začal vyřvávat již v půl sedmé ráno. Domluvili jsme si s Jardou odjezd od nás nejpozději v osm ráno. Přeci jenom nás čekalo 450 km a chtěli jsme první den vyrazit na pohodu. Nasoukat se do jezdeckého, nasnídat a už tu byl Jarda. Ještě si dát poslední „české“ kafe. U nás doma ještě všichni spali, když jsme v 8:10 vyrazili. Předpověď počasí slibovala ideální stav. Jasnou oblohu, teplotu kolem 25°, mírný vítr. Vyjeli jsme po staré plzeňské (silnice č. 605) směr Zdice, pak po 118 na Příbram a odtud nejprve 66 a následně 4 na jih na Písek. Jelo se úplně skvěle. Silnice skoro prázdné, suché, prostě motorkářská idylka. I proto jsme první zastávku dali až po 120 kilometrech na čerpačce na okraji Písku. Po chvíli jsme pokračovali dále po 20 přes Protivín, kolem Vodňan a přes České Budějovice k plánovanému poslednímu tankování v Čechách v Kaplicích. Před tím u Velešína jsme trochu zakufrovali kvůli opravdu dementně značené objížďce. Po natankování jsme se blížili na hraniční přechod s Rakouskem Dolní Dvořiště. Trochu s napětím jsme vyhlíželi, co máme očekávat. Nic, naprosto nic. Nikdo tam nebyl. Normálně jsme projeli jako před Koronou. Za hranicemi pokračujeme poměrně svižně po B310 přes Freistadt a následně po B125 na Pregarten a Enns. Po přejetí Dunaje po B309 na Steyr. Odtud nabíráme po B115 již směr Předalpí. Projížděli jsme údolím na Anger, podél řeky Enns dále na Admont. Odtud první přejezd sedla po L713 do údolí řeky Palten k Triebenu. Odsud po B114 ke křižovatce u Sankt Oswald, kde jsme odbočili na L514 až do Murau. Prostě jsme si užili 250 km kvalitních Rakouských silnic a vychutnali si nespočet serpentin jak v údolích, tak při překonávání horských sedel. Pohodovou jízdu jsme přerušili párkrát na občerstvení či focení horských scenérií. Do Murau jsme celkem v klidu dorazili kolem 17 hodiny i s natankováním na okraji města. Hotel je situován v centru městečka, hned na břehu řeky Mur. Na motorkáře jsou zde zvyklí. Parkoviště uvnitř areálu, k dispozici jsou ručníky a čistící chemie na plexy. Majitelé mají asi vazbu na Maďarsko, všechny cedulky mají dvojjazyčně němčina, maďarština. Jediné minus bylo, že nefungovala místní restaurace, takže po ubytování se, jsme vyrazili do centra na večeři. Zakotvili jsme na místním náměstíčku a dali si pizzu a pivo. Po krátké procházce centrem, jsme se vrátili na pokoj a poměrně brzo usnuli.

II. Den – pokraj mora, Dobro došli (Pula)

Čekal nás druhý přejezdový den s porcí kilometrů opět kolem 450 km. Ráno jsme vstávali před sedmou a šli hned na půl osmou na snídani. Co nejrychleji jsme se zabalili, přidělali zavazadla a vyrazili na cestu. Dnes jsme měli v plánu dojet zbytek Rakouska, komplet celé Slovinsko a chorvatskou Istrií až do Pula. Hned na rozjezd jsme jeli údolím řeky Mur po B97 a po chvilce odbočili na B95 a užili si serpentiny k jezeru Turrachsee, kde jsme si udělali povinnou fotozastávku. Sjeli jsme do údolí a po B94 mířili kolem jezera Ossiacher see dále na Villach a po B83 ke Slovinské hranici. Zde jsme očekávali první komplikace, ale iDnes evidentně dost přeháněl. Sice přechod prázdný nebyl, ale nikdo nás, ani ostatní auta, nestavěl. Prostě jsme opět projeli jako nic.

Následovala jedna z nejhezčích částí celé trasy vůbec. Před námi byl Slovinský národní park Triglav. Hned od hranic cesta 206 v serpentinách stoupala. Poměrně slušná silnice, aut bylo tak akorát, ale sakra více motorek. Rakušani, Němci, Slovinci a všichni na GéeSech, dost stereotypní. Po projetí Kranjska Hora jsme dorazili k jezeru Jasna, kde jsme si udělali krátkou zastávku k focení. A odtud nás čekala Ruská cesta do sedla Vršič pod vrchol Triglavu. Před námi bylo 26 serpentin nahoru a 28 dolu. Bohužel jsme jeli v neděli, takže úzká cesta s rozbitým asfaltem, kde zatáčky byly vydlážděny kostkami, byla naprosto přeplněná auty, karavany a cyklisty a mezi tím jsme se proplétali s motorkami a doufali, že nikoho nesestřelíme, kdo jel seshora. V sedle Vršič bylo tolik aut, že jsme měli problém zaparkovat i jen dvě motorky. Takže rychlé selfie a už za námi čekali další zájemci. Hopli jsme na mašiny a pospíchali jsme dále dolů do údolí stále po 206. Sjezd byl ještě více dobrodružnější než stoupání. Silnice užší, více rozbitá a v jednom úseku bylo klesání 25 %, což jsem snad ještě na mašině nezažil. Bylo to spíš padání než klesání. Následoval nekonečný sjezd údolím podél řeky Soča bohužel neustále omezený značkami na max 60 km/h nejprve po 206, poté po 203 a nakonec po 103 až do města Nova Gorica, kde jsme na čerpačce dali odpočinek a dotankovali mašiny. Bylo již neskutečné horko a dusno, takže jsem vyměnil bundu za košili a odklopil si helmu. Následovala celkem nezáživná cesta, která se ničím zajímavým nevryla do paměti, a to až na chorvatské hranice, kde opět nikdo nebyl a jen jsme projeli. Od chorvatských hranic to byl kousíček po D75 do města Umag na pobřeží Jadranu. A i když nás ještě čekalo skoro sto kilometrů do cíle dnešního dne, tak to že už konečně je již moře na dohled a jízda vedla sem tam po pobřeží nás navnadila na další dny. Do centra Puli jsme dorazili stále po D75 kolem 19 hodiny. Čekal nás velmi pěkný apartmán s lednicí nacpanou jídlem. Přesto poté co jsme dali sprchu vyrazili do centra na večeři. Majitel apartmánu nám doporučil prý vyhlášenou pizzerii Jupiter. Byla situována přímo v historickém centru Puli. Prošli jsme si úzké, křivolaké uličky. Naprostá většina restaurací byla poloprázdná nebo již měla zavřeno, tak jsme se trochu obávali, jak to bude v Jupiterovi vypadat. Ale reference byla správná, restaurace byla narvaná, a dokonce jsme museli cca 10 minut čekat, než se uvolní stůl. Po večeři jsme naplánovali trasu na další den a Jarda na bookingu našel ubytování. Náš záměr byl, stanovat na pobřeží v kempech, ale korona krize srazila ceny ubytování na méně než polovinu, takže ubytování v postelích pod 50EUR se snídaní pro dvě osoby rozhodlo, že další noc bude opět v posteli. Při cestě z restaurace zpět jsme se prošli po nábřeží a prohlédli si staré centrum města. Krize způsobila, že většina restaurací měla již před desátou zavřeno a v těch několik otevřených byla tak třetina obsazených stolů. Ulice poloprázdné. Kolem desáté jsme po celodenní šichtě zalehli do peří.

III. Den – zatáčky a zase zatáčky (Zadar)

Ráno jsme trochu „vyčistili“ lednici a napucli se, co se do nás vešlo. Dnes jsme se již měli většinu trasy pohybovat po pobřeží, tak celí natěšení jsme kolem půl deváté vyrazili na další 327 km dlouhou etapu. Na konci Puli jsme dotankovali mašiny a vyrazili po D66 směrem na město Labin. Cesta vedla nejprve vnitrozemím byla plná serpentin, častá ostrá stoupání a hned hluboké klesání a opět zase v samých zatáčkách nahoru. Na silnicích bylo až překvapivě málo aut. Většinu času jsme v podstatě jeli sami, teda krom samotných větších měst. Za městečkem Brseč stále po D66 se silnice již začala vinout kolem pobřeží a my si zvykali na neustále opakující se motorkářskou klasiku tří zatáček – nejprve člověk má pocit, že jede rovnou na moře, pak levotočivá zatáčka následovaná pravotočivou zpátečkou podél stěny zálivu a pak výjezd k moři a zase levotočivá podél pobřeží…a toto se celý den opakovalo snad tisíckrát. Z pohledu motorkáře splněný sen a pohledy a zážitky přesně jako z fotek z katalogů cestovek. Po chvilce si řidič osvojí, že značka před zatáčkou podle velikosti omezení rychlosti velmi spolehlivě určuje, jak ostrá zatáčka nás čeká. Snížení na 70 km/h člověk nemusí řešit, 60 značila podřadit si, 50 přibrzdit a podřadit o dva stupně, a 40 nebo 30 byla vracečka. Za městem Kastav jsme najeli na Jaderskou magistrálu D8, která vede podél celého pobřeží až na jih Chorvatska. Idylická jízda vydržela až k Rijece, kde se začali tvořit kolony a centrum města bylo navíc zoufale rozkopané. Po přežití pekla v centru jsme se dostali za město a mohli konečně trochu přidat a ochladit se větrem. Za městem Crikvenica jsme zastavili na čerpačce a osvěžili se. Cesta se dále vlnila podél pobřeží a mi si užívali nádherné pohledy na moře. Přesně kvůli tomuto jsme sem jeli. Za městem Senj se cesta odklonila od pobřeží a my následujících cca 60 km zakusili, jaké to asi bude na zpáteční cestě vnitrozemím. Neskutečné horko, můj teploměr ukazoval čtyřicítku, a navíc chyběl alespoň trochu vlahý vítr od moře. Jen vyprahlý a snad ještě teplejší vítr z rozpálených planin bez lesů, jen sem tam s remízky, maximálně menší háj stromů a keře. Zde se ukázalo, jak jsme podcenili dostatečné zásoby chladné vody. Protože dopad korona krize byl neskutečný, v podstatě odhadem nejméně polovina stánků, krámku, apartmánu nebyla vůbec v provozu, nebylo jednoduché si po cestě nakoupit jinde než na čerpačkách anebo ve větších městech. Naštěstí jsme narazili na otevřenou čerpačku v maličké vesnici, kde měli chlazené vody. Bez rozmyšlení jsme je okamžitě koupili i za nekřesťanských 15 kun za lahev obyčejné vody. Co ale byla stálá jistota, tak to byly zatáčky. Všude, neustále, furt. Členité a skalnaté území se neustále vlnilo. Když byla občas rovinka pár set metrů dlouhá, byl to svátek. Naštěstí jsme tento úsek projeli v podstatě sami. Potkali jsme jednotky aut. A chorvatskou policii, kvůli které jsme jeli opravdu 100% předpisově, jsme nezahlédli ani jednou. Motorky po cestě v podstatě žádné. Od města Karlobag se cesta opět vinula podél pobřeží a v podstatě jsme již opakující se až kýčovité pohledy pomalu přestali vnímat. Co přetrvalo, bylo prožití každé zákruty na mašině. V takovémto množství a intenzitě to prostě u nás nemůžete zažít. Zažívali jsme motorkářský ráj. Sice je člověk zpocený, urvaný, zaprášený a horkem usmažený, ale jízda je famózní! Po přejezdu Maslenického mostu přes úžinu Novigradsko more nás čekalo posledních 25 km před dojezdem k Zadaru. Po okruhu jsme ho objeli na sever, kde jsme měli hned u pláže rezervované ubytování. Navigace nás bez problému provedla úzkými, křivolakými uličkami až před penzion. Po ubytování jsme naběhli na pláž, zde bylo vybetonované nábřeží se schůdky, a konečně se vykoupali v moři. Po celodenním grilování se na slunci to byl skvělý pocit. Jen to, že nás na cca 500 metrů dlouhé pláži bylo asi deset, bylo takové divné. No, překonali jsme to a pak jsme se prošli po pláži, usedli v grillbaru se skvělým výhledem na moře a dali si kus masa s hranolky. Po jídle Jarda vyhledal ubytko na další den a já naťukal trasu do navigace a připravil si itinerář. Cíl příštího dne byl penzion s honosným jménem Borovik Guest House v Živogošće na makarské riviéře.

IV. den – když vítr, tak jedině chorvatská bóra (Makarská)

V noci byla na jaderském pobřeží poměrně velká bouře a ráno nás probudili velké vlny a stále ostrý vítr. Chvíli jsme zvažovali, jestli máme čekat do cca 12 hodin, jak radil Windy, a pak vyrazit na dnešní 240 km dlouho etapu. Nakonec jsme se pochlapili, zabalili věci a před devátou vyrazil směr Split a dále až na Makarskou. Po vykličkování přes centrum Zadaru jsme opět najeli na D8 a vyrazili vpřed. První část etapy vedla podél pobřeží až do Šibeniku. Bylo zataženo, místy mrholilo, teplota kolem 20 °C a velký vítr. Z počátku jsme jeli přímo na úrovni pobřeží, kde vítr sice foukal, ale šlo to oproti tomu, co nás čekalo v následujících hodinách. Po pár desítkách kilometrů se cesta zvedla a my jeli dále od pobřeží. Dle Windy mělo vát v nárazech 15-20 m/s. Doma bych, pokud by vůbec takto foukalo, na mašině asi ani nevyjel. V reálu to bylo ale ještě horší. Musím říct, že to bylo dost nepříjemné, a to jsem řekl hodně slušně. Vítr s mašinou cloumal, člověk musel neustále vší silou svírat řídítka, a přesto každou chvíli poryv větru s motorkou úplně hodil. Vyčerpávající, nepříjemná jízda. Musím se přiznat, že po cca 60 km jsem vážně toho chtěl nechat a počkat až to přejde. Zastavili jsme na čerpačce u města Pirovac. Tady mě popostrčil dále Jarda a parta Němců na „GéeSech“, kteří přijeli minutku po nás a dali se s námi do řeči. Odpočnuli jsme si, dali dobré espresso a po 20 minutách vyrazili dále. Vrchol větrných nárazů byl v úseku mezi Šibenikem a Splitem. Pak sice stále foukalo, ale již bylo cítit, že se to zmírňuje a kolem Makarské už to byl standardní větřík od moře. Doprava byla zase mírná, tedy až ke Splitu. Přibližně od města Trogir se začala doprava zahušťovat a průjezd Splitem byl již docela očistec. Teda hlavně pro auta. My jsme větší kolony předjeli. V protisměru byla kolona dlouhá od centra Splitu až za obec Podstrana, tj. asi 5 kilometrů, kteří se vraceli a směřovali k přivaděči na dálnici. Všimli jsme si, že velká většina aut tady byla s českou espézetkou. Za zmiňovanou Podstranou se doprava opět uklidnila a mi dále po D8 směřovali v zatáčkovém trojboji k městu Omiš a dále na Makarskou. Krásné scenérie nás již s Jardou nechávali téměř chladnými a věnovali jsme se jen motorkám a vychutnávali jízdu. Makarskou jsme projeli úplně bez kolon, jak obrovský rozdíl oproti loňskému létu. Na okraji Makarské jsme natankovali a pokračovali dále asi 20 kilometrů k obci Živogošće. Již příjezd k penzionu nás měl varovat. Byl lokalizován hned u silnici na okraji obce. Prázdné parkoviště. Na to jsme si sice již letos zvykli, ale přesto. Zaparkovali jsme mašiny a šli dovnitř se ubytovat. Vešli jsme do poměrně veliké restaurace s terasou, kde burácela hudba. Nikde nikdo, a to včetně personálu. Vybavení jako u nás v osmdesátkách. Po chvíli se objevil někdo jako číšník, vrchní a recepční v jednom. Mladý kluk, uměl obstojně anglicky. Byli jsme tam úplně sami. Pokoje sice čisté, ale bez klimatizace jen s větráky a bylo vidět, že slávu měl penzion již spousty let za sebou. Spodní patro bylo pro jistotu zavřené úplně a přeplněné harampádím, od starého nábytku až po stavební odpad. Co vše tam bylo jsme raději ani nezkoumali. Mě úplně stačilo, že jsme na schodech objevili, doufám, že snad již mrtvé, obrovské brouky, kteří mi nápadně připomínali scénu z filmu Mumie. No, abych to zkrátil. Jediná dvě pozitiva tohoto ubytování byla parking pod střechou v zamčeném areálu a opravdu nádherný výhled na moře a vesnici. Překonali jsme počáteční obavu, jak naivní jsme byli, se projevilo večer, a ubytovali se. Na terase dal Jarda jednu „Karlovačku“ a já kolu. Obsluha nás stále dokola ujišťovala, ať určitě přijdeme na večeři sem, že nám udělají cokoli si řekneme. Pak jsme vyrazili na pláž se vykoupat. Na večeři jsme se skutečně vrátili do penzionu. Udělali nám poměrně chutný mixgrill za slušnou cenu toho bylo dost pro oba. Sice Jarda vtipkoval, že abychom si náhodou místo Covidu nepřivezli úplavici, ale jak je vidět, přežili jsme to. Ukázalo se, že majitel, který nám vařil, byl i fanda do motorek, tak jsme kombinací angličtiny a česko-chorvatských slovíček probrali různé světonázory na mašiny. Večer jsme vyrazili ještě posedět do kavárny na pláži. Jarda potřeboval být v Praze nejpozději v neděli kolem poledne, ale kvůli Slovinsku jsme se nakonec rozhodli, že upravíme etapy a domů dorazíme již v sobotu. Jarda našel na bookingu ubytko v Dubrovníku a já jako vždy naplánovat trasu na další den. Ale ještě jeden horor nás čekal po návratu. Kolem desáté jsme se vrátili na pokoj, rozsvítím a u mě na stropě běhá ještěrka. Mě jako silnému arachnofobikovi, okamžitě polil studený pot. Při představě, že až zhasnu mě budou nějaké potvory přebíhat přes postel, tak na mě šel infarkt. Nejhorší bylo, že za minutku ze stropního obkladu vylezla druhá ještěrka. A to už jsem nedal. Tak dlouho jsem Jardu otravoval, že si nakonec se mnou vyměnil pokoj. No shrnu to, moc jsem toho nenaspal. Ať obavou o havěť kolem mě, nebo tím, že jsem se neodvážil otevřít okno a horko bylo neskutečné, nebo tím, že jsem si celou noc svítil. Byl jsem ale upřímně rád, když konečně zazvonil budík a mohl jsem vypadnout ven.

V. den – vítá nás jih (Dubrovnik)

Ráno jsem se probudil živý a zdravý. Pro jistotu jsem šel zkontrolovat i Jardu a trochu jsem trnul, abych ho nenašel již ohlodaného. Naštěstí jsem nemusel držet tryznu a dál pokračovat sám. Po chvilce jsme na otevřené terase s famózním výhledem zasedli ke snídani. Dostali jsme naservírovanou kombinaci snídaně na vidličku, tj. klasicky hemenex, a obložený talíř s čerstvým pečivem a kávu. Po předchozí hororové noci, se toto vše jevilo jako prosluněná scénka z ráje. Ale už jsme chtěli být odsud pryč, takže jsme se co nejrychleji zabalili. Já doteď doufám, že bez nezvaných černých pasažérů. Navěsili vše na mašiny a před devátou vyrazili na dnešní etapu s cílem v Dubrovniku. Jelikož přímo po D8 to bylo do Dubrovniku lehce přes sto kilometrů, tak jsme si přidali zajížďku cca 50 km po poloostrově do města Orebić naproti Korčule. Celkem jsme tedy měli v plánu dnes zkousnout 250 km. Cesta dále pokračovala po D8. Nicméně trasa se začala měnit. Klasický zatáčkový trojboj za městem Gradac skončil, my se nyní odklonili od pobřeží a vjeli do více rovinaté oblasti kolem řeky Neretva mezi městy Ploče a Opuzen. Po cca 30 kilometrech jsme rovinu přejeli a charakter trasy vrátil a my opět vyšplhali výše nad pobřeží a začal trojboj. Dorazili jsme na hranice s Bosnou a Hercegovinou. Jelikož do BaH byl oficiálně povolen vstup jen Chorvatům a Srbům, tak jsme se obávali, jestli vůbec budeme moci projet. Sice chtěli ukázat nejen ID, ale i techničák od mašiny, ale i tak průjezd hraničním přechodem zabral max 2 minuty. A nás čekalo následujících 10 kilometrů BaH přes resort Neum. Vjezd opět na Chorvatskou stranu byl úplně bez zastávky. Stále po D8 jsme pokračovali ještě asi 12 kilometrů k odbočce na D414, která vnitrozemím poloostrova vedla až do města Orebić. Těchto 50 kilometrů nám ukázalo, co nás asi bude čekat další den ve vnitrozemí Chorvatska při první zpáteční etapě. Čekala nás liduprázdná, hornatá, vyprahlá oblast s rozpálenou silnicí, kde se střídaly „rovné“ úseky u pobřeží a na planinách prokládané mnoha serpentinami v ostrých stoupáních a klesáních. Cesta vedla vysoko nad pobřežím, kde bylo spousty míst s nádherným výhledem na moře, pobřeží a červené střechy domečků rozsypaných po stráních. A musím přiznat, že záliv s vesničkou Trstenik se mi opravdu líbil a jestli ještě někdy vyrazím na dovolenou s rodinkou do Chorvatska, tak toto bude můj žhavý kandidát! Závěrečný několika kilometrový sjezd úzkými serpentinami za kamionem, který jel max třicítkou nebyl v tom horku nic moc zážitek. V Orebići jsme mašiny zaparkovali ve stínu a po poloprázdné pláži jsme došli pár set metrů až k přístavišti, odkud jezdí trajekty na Korčulu. Zde jsme si poseděli v kavárně, dali si espresso a odpočinek po pergolou. Po příjemně strávených 20 minutách jsme nasedli a pokračovali po stejné silnici nazpět. Tentokrát jsme měli větší štěstí a serpentinami nahoru jsme jeli sami. A musím říct, že jsme si to pořádně užili. Po napojení zpět na D8 nás čekalo poklidných zbylých 40 kilometrů do Dubrovniku. A teď je správná chvilka složit hold Jardovi, který se, krom prvních dvou nocí, staral o naše ubytování. Našel a zabukoval skvělý hotel. A pokud bychom porovnali s předešlou nocí, tak bych měl říct super božsky skvělý. Nový, čistý hotel s funkční klimatizací na pokojích s venkovním bazénem na střeše s nádherným výhledem na moře a jachty. Takže postup byl pak vcelku logický…rychle ubytovat, převléct do plavek, osvěžit v bazénu, samozřejmě včetně povinných selfie z bazénu. Na jídlo jsme se domluvili, že sjedeme do centra Dubrovniku, které bylo asi 5 km od hotelu. Poprvé v životě jsem sedl na mašinu nalehko, tj. jen v botaskách, kraťasech a v tričku. Jedinou ochranu, co jsem měl krom helmy, byly rukavice a páteřák. A musím říct, že tak blbej pocit, jsem ještě na motorce nezažil. Fakt jsem se chvílema snad i bál. V Dubrovniku jsme si dali dlabanec, prošli se po prázdném nábřeží, kde bylo ještě méně turistů než na severu Chorvatska. I těch Němců tady bylo poskrovnu. Ta Corona bude Chorvaty letos hodně bolet. Kolem osmé jsme pak vyrazili zpět. Večer na pokoji jsme naplánovali trasu na příští den. Tentokrát povede již chorvatským vnitrozemím a Jarda zabukoval ubytování. Cílem dalšího dne bude město Korenica poblíž Plitvických jezer. S únavou a s výhledem na zítřejší náročný den, jsme kolem desáté zalehli a okamžitě usnuli.

VI. den – Vinnetou a Old Shatterhand (Korenica)

Jak se již stalo zvykem, budík mě probudil ve třičtvrtě na sedm. Rychle jsme se připravili a vyrazili na snídani. Čekala nás dneska náročná etapa horkým chorvatským vnitrozemím dlouhá 400 km. V hotelové restauraci bylo prostřeno pro max 8 lidí. Smutné divadlo, když si představíme, že hotel je pro stovky hostů a je na pobřeží u Dubrovniku. Dojedli jsme, dobalili zavazadla, navěsili na mašiny. Už se to stávalo rutinou a zvládali jsme to za pár minut. Po osmé jsme již seděli v sedlech a vyrazili opět na D8, ale tentokrát opačným směrem. Ráno bylo příjemné počasí, teplo ale ještě ne horko, mírný svěží větřík, takže jsme za chvilku byli na hranicích S Bosnou a Hercegovinou u resortu Neum. Oba hraniční přechody na 10kilometrovém úseku jsme projeli v podstatě bez zastavení. Jelikož jsme nesměli jet vnitrozemím Bosny a Hercegoviny, museli jsme se vrátit po stejné trase až do města Ploče, kde jsme odbočili do vnitrozemí směrem na město Vrgorac po silnici 6208. Oproti poměrně kvalitnímu asfaltu na jaderské magistrále, tak toto byla silnice odpovídající naší trojce někde mezi poli u kravína, takže nás čekalo cca 30 kilometrů nic moc cesty. Úzká, vyspravovaná, hrubý asfalt a Chorvaté větší úseky opravují tak, že odfrézují horních pár centimetrů a nechají to tak. Takže se neustále střídaly úseky se záplatovanými dírami a s vyfrézovanými i několik set metrů dlouhými částmi. Navíc tento úsek vedl téměř mimo jakékoli vesnice. V těchto místech na les v klasickém našem pojetí nenarazíte, takže nás již dost terorizovalo všude přítomné horko, před kterým nebylo úniku. Černá helma, tmavá kevlarová košile není úplně ideální barva pod středozemní ostré slunce. I když jsme již byli poučeni a častěji jsme stavěli na krátké pauzy na napití, tak před sluncem se utéct nedalo. Trochu jsem začal mít obavu o celkové přehřátí. Tento třicetikilometrový úsek jsme jeli skoro hodinu. Ve městě Vrgorac jsme se konečně napojili na silnici první třídy D62, ale odpovídalo to spíš naší dvojce. Moc jsme si celkově nepolepšili. Dalších necelých 60 kilometrů nám trvalo dalších skoro hodinu a půl. Když jsme konečně dorazili do města Cista Provo, kde jsme se napojili na silnici D60, která již konečně odpovídala naší jedničce, bylo již dávno po jedné hodině, a to jsme měli za sebou teprve necelou polovinu dnešní trasy. Za městečkem jsme dali na čerpačce tankování a kávu, tedy Jarda, já si dal Redbull, odpočinuli si a pak se rozjeli dále směrem na Trilj, Sinj, Vrlika, Knín. Jeli jsme po neustále se kroutící silnici, poměrně stereotypní, bezlesou, vyprahlou a horkou krajinou, která byla jak vystřižená z filmů o nerozlučných pokrevních bratrech. Nevím, kdo z nás dvou měl Ilči a kdo Hatátitlu, ale alespoň že jsme neměli péra ve vlasech. Dobré bylo, že doprava byla téměř bez aut, a kromě průjezdů většími městy jsme téměř žádná nepotkali, takže jsme mohli trvale jet dovolenou devadesátkou. Výjimkou ze stereotypu byla část před městem Vrlika, kde se silnice vinula kolem velkého jezera jménem Perućko. Tato oblast byla jednak zelenější, ale i pohled na jezero byl moc pěkný. Pobřeží bylo poseto rezorty a dokázal bych si představit, že v Chorvatsku lze strávit dovolenou u vody nejen u moře. Těchto cca 100 kilometrů jsme i se zastávkami projeli za necelé dvě hodiny a po třetí hodině jsme udělali zastávku ve městě Knín na čerpačce, kde jsme doplnili studenou vodu a já natankoval plnou. Zbývalo nám posledních asi 100 kilometrů, když jsme kolem čtvrté vyrazili opět do sedel. Horko a neustálé serpentiny si začali pomaloučku vybírat svou daň a únava se začala hlásit o slovo. Odpoledne bylo horko už nesnesitelné. Na teploměru jsem měl neuvěřitelných 43 °C a na mojí černé nádrži se nedala udržet ruka, jak byla rozpálená. Na teď již častějších zastávkách, stavěli jsme teď každých cca 30 kilometrů, jsme se osvěžoval i politím trika a páteřáku, aby nás to alespoň na pár minut jízdy chladilo. Přes všechny útrapy horka jsme nakonec dorazili do Korenica a našli hotel. Ono to tedy žádné velké umění nebylo, protože to byla největší budova uprostřed městečka. Korenica se nachází asi 15 kilometrů od Plitvických jezer, a i podle velikosti hotelu zde určitě byli zvyklí na každoroční houfy turistů. Ale letos jako všude jinde, byl hotel prázdný, na parkovišti bylo jen pět aut a naše motorky, restaurace zavřená a v otevřeném baru sedělo pár místních. Po ubytování se, jsme museli vyrazit na večeři zase mimo hotel. Naštěstí jen do blízké pizzerie. Málo turistů má tu výhodu, že sedíte-li v pizzerce u jednoho ze dvou pouze obsazených stolů, tak číšník vás jednak obskakuje a druhak jídlo a pití máte na stole v podstatě ihned. Po jídle jsme, jak je již pravidelnou večerní povinností, naplánovali detaily trasy na druhý den a zabukovali ubytování. Zítra složíme hlavu v gasthausu v Reichramingu už v Rakousku. Po plánování jsme obešli pár stánků a místních supermarketů, abychom splnili svoji otcovskou povinnost a přivezli dětem z cesty nějakou absolutní zbytečnost, která se navíc za pár hodin určitě rozbije. Ale společenská konvence si to žádá, tak jsme nakoupili pár cetek a vrátili se na pokoj. Po úplně zbytečném koukání se na televizi, kde byli programy pouze v chorvatštině, jsme kolem jedenácté hodiny konečně usnuli.

VII. den – napříč Slovinskem (Reichraming)

Tentokrát nás čekal tak trochu jiný den. Nejen tím, že dnešní etapa byla jednoznačně nejdelší, protože kvůli nemožnosti přespávat ve Slovinsku, jsme museli dojet až do Rakouska. Čekalo nás cca 520 kilometrů. Ale také tím, že to byla po šesti dnech první etapa, která vedla skutečně směrem domů a již opustíme Chorvatsko. Vyjeli jsme co nejdříve to šlo, takže už před osmou jsme byli na silnici. Hned za městem jsme dotankovali jak mašiny, tak termolahve čerstvou chladnou vodou. Byli jsme domluvení, že zastavíme na Plitvických jezerech a v infostánku obstaráme nějaké suvenýry, abychom utratili zbylé kuny. Ale otevírali až od devíti a půl hodiny se nám opravdu čekat nechtělo. Tak jsme se otočili na úplně prázdném parkovišti a znovu vyjeli po D1 směr Zagreb. V našem případě k hraničnímu městu Karlovac. Na hranice se Slovinskem to bylo ještě 130 kilometrů. Za městem Slunj se začala zahušťovat doprava a celkem pro nás nezvykle jsme potkávali výrazně více aut než při pobřeží. Po fiasku s nákupem na Plitvicích, jsme se domluvili, že zastavíme v Karlovac a najdeme nějaké obchodní centrum a tam dokoupíme dárečky domů. No trochu se ukázalo, že když nemáme připravené zastávky předem, tak se celkem motáme, teda hlavně já. Po návštěvě Kauflandu, jsme našli větší centrum a zbylé kuny jsme utratili v KiKu. Trochu jsme zakufrovali při výjezdu z města, díky neznačené uzavírce, ale nějak jsme se dohrkali po úzkých silničkách až k hraničnímu přechodu Jurovski Brod/Metlika. Jako obvykle na Chorvatské straně nikdo nebyl a Slovincům stačili naše ID. Během pár minut jsme vjeli do Slovinska. Těšili jsme se, že po nic moc cestách jak v pohraničí Chorvatska, tak i které jsme zažili den před tím, si užijeme hezkých Slovinských silnic. No, až tolik jsme se těšit neměli. Úsek 30 kilometrů až do města Novo Město po silnici č. 105, vedl kopcovitou krajinou a neustále byla rychlost omezena na 30 km/h. Navíc jsme chytli kamion a dlouhou dobu byla jenom plná. Nakonec jsme to v jedné vsi už nevydrželi a předjeli ho. Za Novo Mestom jsme najeli na silnici č. 448., která již připomínala naši jedničku. Bohužel ale i svoji (ne)kvalitou. Nevím, jestli to bylo pátkem, nebo tím, že silnice vede kopcovitým terénem, ale bylo neskutečně aut, hodně náklaďáků a skoro furt plná čára. Takže pokud člověk není připraven porušovat pravidla, tak je to jasně umrtvující kombinace. Jednoznačně musím říct, že těchto 200 km přejezdu přes Slovinsko bylo nejprotivnější a nejvíce ubíjející úsek celého treku. Představte si, hodiny a hodiny jet v koloně v obci 50 a mimo obec max 80 protože kamiony v kopcovitém terénu to víc rozpálit nedokázali. Do toho desítky a desítky oprav a uzavírek, zpomalování, semaforů. Prostě hell na Zemi. Z Novo Města jsme směřovali na město Mokronog, kde jsme najeli na silnici č.215 a následně na č. 738, po které jsme jeli směrem na město Radeče a odtud po silnici č. 5 na Laško a stále podél řeky na Celje. Po prokličkování se centrem a částmi obchvatů jsme po silnici č. 4 pokračovali na Velenje, Slovenj Gradec a na přechod do Rakouska Dravograd. A hle, jako mávnutím kouzelného proutku se situace změnila. Provoz znatelně poklesl, silnice byli širší a povrch výrazně kvalitnější. Prostě ve srovnání s protrpěným Slovinskem tak Rakousko potvrdilo, že pro motorkáře je to ráj na Zemi. Naštěstí se tedy zbývajících cca 200 km výrazně zrychlilo a zpříjemnilo. Z hranic jsme vyrazili po silnici L135 směrem na Sankt Andrä a Wolfsberg, kde jsme na kraji města zastavili na čerpačce a dali odpočinek s espressem. Po 20 minutách s vyhlídkou ještě na několik hodin v sedle jsme vyrazili na cestu teď již po silnici B78 směrem na Weisskirchen, Judenburg a odtud dále po B114 údolím podél řeky Pölsbach a pak na sedlo Hohentauern. Následoval strmý sjezd serpentinami do Triebenu. Zde jsme opět dali odpočinek na čerpačce. Pokračovali jsme po L713 na Admont, nato po B117 na Sankt Gallen. Cesta horskými údolími s občasnými přejezdy přes sedla po kvalitních silnicích s povolenou stovkou si motorkáři prostě užívají. A i když jsme byli po celém dnu unaveni, tak to platilo i pro nás. Cesta rychle ubíhala a jelo se příjemně a uvolněně. Dokonce jsme si začali pohrávat s myšlenkou, jestli to nenatáhnout a nedojet v kuse ještě dnes až do Prahy. Musím říct, že naštěstí nás to brzy přešlo. Protože zaprvé kvůli tomu, že jsme již měli zaplacené ubytování, a zadruhé se zatáhlo a radar ukázal, že před námi již zuří bouřky, jsme si velmi rychle uvědomili, že je to nebezpečná kravina. A jediný náš zájem teď byl, dojet do penzionu za sucha. Těsně před městečkem Reichraming, kde jsme měli ubytování, jsme zastavili a na čerpačce doplnili nádrže, abychom se ráno již nezdržovali. K penzionu, který byl situován do rekonstruovaného selského statku uprostřed vesnice, jsme dojížděli již za mírného kapkání a do 20 minut po našem ubytování začalo hustě pršet. Došli jsme si na večeři do místní restaurace, kde nabízeli klasické vesnické menu. Místo toho jsem já skončil s mixgrillem a Jarda u burgru. U nealka piva jsem připravil trasu na poslední den. Jarda byl tentokrát bez práce. Zítra budeme již spát doma. Domluvili jsme se, že budeme vstávat brzo a vyrazíme hned po snídani, abychom byli po obědě již v Praze.

VIII. – vodník Česílko by mohl závidět (Praha)

Jelikož snídaně byla možná nejdříve od půl osmé, tak budík začal ráno vyřvávat výjimečně až po sedmé. Probudili jsme se do zataženého, šedivého dne, kdy od noci bez přerušení pršelo. Podle radaru bude pršet nad celým územím až po Prahu. I tak jsme si rychle zabalili věci, připravili k odjezdu a šli na snídani. Paní v kuchyni jsme asi dost zaskočili, že skutečně chceme snídani hned na půl osmou, ale rychle zareagovala a po pár minutách nám přinášela obložený talíř a hemenex. Po snídani jsme šli nandat věci na mašiny, oblékli jsme se do nepromoků a pustili se do poslední etapy, která má cca 350 km. Vyjeli jsme za mírného pršení po silnici B115 směrem na Steyr, Enns, Pregarten, Freistadt k hraničnímu přechodu Dolní Dvořiště. Na Rakouské straně nás čekalo cca 110 km. Bohužel mrholení se po pár desítkách kilometrů změnilo v silný déšť a kolem Enns byl liják jak blázen. Dokonce jsem vážně zvažoval, že se někde schováme, a to nejhorší přečkáme pod střechou. Ale jako vždy, jsme se kousli a pokračovali dále. Toho bohdá nebude, aby Jarda s Jirkou z mašin utíkali. Za Enns jsme odbočili a pokračovali po silnici B125 na Freistadt. Naštěstí za městem Pregarten se déšť zmírnil a u hranic již jen mrholilo. Od Freistadtu po silnici B310 jsme byli za chvilku na hranicích, které projíždíme bez zastavení. U Dolního Dvořiště se již projevuje, že jsme v sedlech bez zastávky více jak 120 km. Lehce zavlhlí, trochu prochladlí zastavujeme u čerpačky a dáváme presso na zahřátí. Zde se potkáváme s dalšími dvěma borci s naloženými endury. Dáváme se do řeči a dozvídáme se, že se taktéž vrací z Chorvatska. Oni si užívali off-roady, kdež to mi silnice. Tady se domlouváme s Jardou, že v Budějovicích se rozdělíme. Jarda se rozhodl, že pojede za rodiči do Čáslavi a já domů do Prahy. Před hranicemi mi umřel mobil a nechtěl již naskočit, takže jsem byl bez navigace. Proto těch pár kilometrů do Budějovic jel první Jarda. Po E55 jsme přes Kaplice vyrazili za stálého mrholení na České Budějovice, kde nás přivítala dlouhá kolona popojíždějících aut. Na kraji Budějic, jsme se naposledy společně zastavili a po osmi dnech se rozloučili. Za pár minut již Jarda vyrazil směrem na Jindřichův Hradec a já po dálnici na Tábor. Opět se rozpršelo a jízda po dálnici nic moc. V nádrži jsem měl po výjezdu z Českých Budějovic benzín cca na 70 kilometrů. Řekl jsem si, že se nebudu již zdržovat tankováním, ale zastavím na čerpačce až na dálnici. Uff, jak jsem se mýlil. Po celých 50 kilometrů až k Táboru nikde žádná čerpačka, po sjezdu se Tábor objíždí obchvatem, takže nic a po nájezdu na silnici č. 19 opět žádná čerpačka. V nádrži dojezd posledních 10 kilometrů. Začal jsem být trochu nervózní a pro uklidnění jsem dolil z rezervní lahve dalších 20 km. Průšvih byl, že mě nešel ten mobil. Nemohl jsem si vyhledat nejbližší čerpačku a třeba i sjet mimo trasu. Prostě jsem nevěděl kam. Už jsem si říkal, že celé 3tisíce kilometrů jsem v Chorvatsku benzín uhlídal a v Čechách těsně před cílem zůstanu někde viset, a ke všemu si nebudu moct ani zavolat pomoc. No prostě ostuda. Naštěstí po chvíli jsem v Drhovicích narazil na čerpačku a nabral plnou. Ani jsem pořádně nezaregistroval, že mezitím přestalo pršet a jel jsem už jen po mokré silnici směrem na Milevsko a Mirovice. Za Lety jsem odbočil na silnici č. 4 na Příbram. Jako vždy od Zalužan přes Chrastičky až po Milín jsem musel objíždět kolonu. Naštěstí jsem již manévry dělal na suché silnici. Před Příbramí jsem zastavil, sundal nepromok a dále pokračoval už jen v „civilu“. Z Příbrami po silnici č. 113 jsem zamířil na Zdice a odsud po staré plzeňské tj., silnici č. 606 na Prahu. Před Rudnou jsem odbočil na Nučice a po 175 hodinách a 3010 ujetých kilometrech dorazil v pořádku domů.

Epilog – nic se nejí tak horké, jak se uvaří

Co říct závěrem. Rozhodně na prvním místě jedno jediné – bezpečně a v pořádku jsme se vrátili domů. To je to nejdůležitější! A pak je to získaná jedinečná zkušenost. Můžete přečíst hromady cestopisů, poslechnout si spousty vyprávění o zážitcích i dobře míněných rad od ostatních, ale dokud to nezažijete, víte stejně prd. Již dříve jsme organizovali vícedenní treky jak doma, tak i do zahraničí, ale vždy to bylo max na 3-4 dny a většinou do bezproblémového Rakouska. Ale toto je již trochu něco jiného. Kdo něco takového nezažije asi nepochopí. Diskuse o tom, kolik se dá ujet, jak se zabalit, co vzít s sebou, jakou techniku, co je nutné, co je potřebné, co je blbost, jestli je to o jízdě nebo o dovolené, je rázem v podstatě úplně zbytečná, mimo a ze zpětného pohledu až naivně hloupá.

Potvrdili jsme si, že ujet 500 kilometrů za den mimo dálnice je absolutně v pohodě. Kdo říká něco jiného, buď neumí jezdit anebo to nikdy ani nezkusil. I když chápu, že k tomu člověk musí dospět. Někomu prostě stačí se jet projet kolem komína. Pak ale nemá cenu ho přemlouvat. Přinese to jen komplikace. Troufám si říct, že bez větších omezení člověk dá 700 stále celkem v klidu, když je trasa připravená, dělají se zastávky, je občerstvení, a dodržuje se pitný režim.

Podle mě, trek na motorkách má být pouze o motorkách, o jízdě, o emocích. Snaha o zkombinování si současně užít dovolenou, a přitom někam dojet, nemůže ve skupině prostě fungovat. Buď jedete na motorkách za emocemi anebo se dopravujete motorkami někam. Dohromady to moc nejde. Myslete na to, až budete někdy skládat tým na delší trek. Pokud si společně nesednete, tak 8 dnů už se nevydržíte přemáhat a ponorka a konflikty na sebe nenechají dlouho čekat.

Věcí sebou, především oblečení, výbavu atd. potřebuje člověk minimum. Stačí jen dodržet pár zásad: zajistit, aby byl člověk v suchu, nebyla mu zima, mohl se vyspat a dokázal se s motorkou dostat vždy alespoň k prvním lidem. Vše ostatní je balast a rozmazlenost. Na každý den čisté tričko? Mít s sebou ručník, a ještě osušku na pláž? Kosmetiku jako když jdete do práce? Spodní prádlo čisté na každý den? K smíchu. Já se dopustil podobné nerozvážnosti. 2/3 věcí jsem přivezl nazpět, aniž bych na ně jen šáhnul. Na osm dnů se dá ten balast objemově ještě zabalit, ale co budete dělat až pojedete na 2-3 týdny, nebo dokonce měsíce? Myslete na to.

Last but not least – musíte plánovat. V detailu a kvalitně plánovat. A mít vedoucího skupiny, který vyžaduje plán dodržovat! Dokud se plán tvoří, platí demokracie, jakmile se odsouhlasí, nastupuje autokracie. Chcete být bez většího stresu? Chcete dojet do cíle a neimprovizovat co bude? Na silnici se může stát cokoli, tak si to zbytečně nekomplikujte chaosem a nejistotou. Co do závěrečné věty? Osm dnů a jednou za rok, je žalostně málo! Pokud je motorka váš životní styl, hned den po návratu začnete připravovat nový a ještě náročnější trek.