Život je cesta. Cesta je cíl a bike je nejlepší způsob, jak si ji naplno užít
Intro
Sever Evropy byl doposud pro mě vzdálený cíl a byl jsem ovlivněn stereotypem, že zde panuje vlhké, chladné a spíše nevlídné počasí. Nicméně, po přečtení si několika cestopisů a shlédnutí spousty dokumentů, mě okouzlila jedinečná příroda a oslovila kultura této části Evropy, která je natolik odlišná od jihu, že jsem prostě ten trip musel naplánovat. Původní záměr dojet až na Nordkapp jsem musel kvůli nedostatku času přehodnotit a sedmidenní trasa vede především jen v jižní a střední části Norska. Měl jsem připravenou detailní trasu celého tripu. Cílem je především norská příroda, takže trasa vedla převážně mimo dálnice a hlavní tahy s využitím co nejvíce klikatících se silniček horskými oblastmi. Průměrný denní nájezd byl plánován do 300 km a tak, abychom viděli/projeli hlavní lákadla jako je Trollstigen, kostel v Heddalu, Flam či pobřežní města jako je Bergen či Alesund. Celková délka trasy v Norsku měla mít kolem 2 tisíc km. Jako vždy sloužila jen jako vodítko, kudy, kam a krom fixních, záchytných bodů (hotel prvního dne tranzitu a jízdenky na trajekt do Norska), flexibilně si přizpůsobujeme trasu každý den, dle aktuálního počasí, našeho stavu, ubytování či potřebného nájezdu. Nejprve jsme měli dohodnuto, že pojedeme nalehko, ale asi měsíc před odjezdem, jsme to změnili, především z finančních důvodů, že pojedeme natěžko. V průběhu května se k naší trojici přidal Martin z Brna a Josef ze Zlína, které jsem našel na Motorkářích. Takže nás bylo ready vyrazit pět. Vše bylo připraveno, pomalu jsme začali balit věci….no, ale člověk míní, život mění….tři dny před odjezdem se při fotbale zranil Pavel a zranění kotníku mu nedovolilo jet. Tak jsme nakonec vyráželi jen ve čtyřech – já, Jarda, Martin a Josef.
Den 1. – čtvrtek 29.6. – Konečně vyjíždíme
Z Prahy do dánského Hirtshals, odkud vyplouvá trajekt do Norska, je to cca 1 160km po dálnicích. První den máme v plánu dojet hned za hranice, do dánského městečka Rodekro, kde máme „buklej“ hotel. Jelikož nás čeká denní porce 820 km po dálnici, tak si dáváme sraz již v sedm ráno na ÖMV na kraji Prahy na začátku D8. Vyjíždím od nás ze Zbuzan až v půl a přijíždím jako poslední. Jarda i Josef jsou již na místě a přistihnu je, jak se něčím ládují k snídani. Chvilku pokecáme, cvakneme úvodní foto a vyjíždíme na osmdesát kilometrů vzdálenou MOLku za Ústím, kde máme sraz s Martinem. Na dálnici malý provoz, ideálních 20 stupňů a za necelou hodinku jsme tam byli. Martin již na nás čekal, dorazil před pár minutami. Dali jsme první společné presso, kdo potřeboval tak dotankoval a bez otálení jsme vyrazili na německé Drážďany a dále po A14 na Lipsko a Magdeburg, kde jsme sjeli na A2 směr Hannover. K polednímu již začalo pálit slunce a před Hannoverem jsme ještě navíc uvízli v zácpě. Zachránili nás sice hasiči, kteří proráželi cestu mezi pruhy a my jeli hned za nimi. Ale vydržet 30 minut řev sirén, by dokázal jen světec, ale alespoň že jsme jeli. Bohužel záchranáři jeli k nehodě motorkářů :-(. I tak jsme se v pekelném horku pařili přes půl hodiny. Další zásek jsme měli v Hamburgu, který byl totálně rozkopaný a v zúžených pruzích se nedalo předjíždět. Trvalo to přes hodinu než jsme se procrcali skrz. Cesta byla fádní, nudná a já nevím jaká ještě, ale hlavně byla neskutečně únavná. Už jsme to chtěli mít všichni za sebou. Dorazili jsme kolem sedmé večer do cílového městečka Rodeko k hotelu Rode-Kro. Při večeři jsme zde zažili malý šok. Za lokální, chuťově průměrné pivko jsme vyplázli přes devadesát DNK (cca 270 CZK), prostě bizár. Po večeři jsme sedli na terasu a až do jedenácté kecali a vzrušeně diskutovali o tom co nás asi čeká v následujících dnech….
Den 2. – pátek 30.6. – přes vlny do Norska
Hlavním cílem tohoto dne bylo dostat se nejpozději do 15 hodiny do 330 km vzdáleného přístaviště v Hirtshals, abychom stihli check-in na trajekt společnosti FjordLine. Cesta Dánskem byla pohodová a krom poryvů větru bezproblémová. Nakonec jsme do přístaviště dorazili již před 14 hodinou. Nikde nikdo, brány ještě zavřené, tak jsme se otočili a jeli do přilehlého městečka na oběd. Hambáč a nealko pivko přišlo všem k duhu. Před třetí hodinou jsme vyjeli zpět do přístavu a zařadili se na konec krátké fronty. Brány se za okamžik otevřeli a bez problémů jsme prošli check-inem. A pak následovalo zase čekání. Odjezd trajektu byl v 16:15. Do přístavu z Norska dorazil až před čtvrtou. Byl úplně narvaný. To nás mělo do budoucna varovat. Po vyprázdnění trajektu pustili motorky jako první se nalodit. Teoreticky jsme byli předem připraveni na to, jak mašiny kurtovat. Zajeli jsme předním kolem k zábraně, postavit na bočák a dvěma kurty (byly k dispozici na trajektu) přitáhli k podlaze přes rám motorky a zaklínili zadní kolo. Pobrali jsme si věci, zamkli helmy a vyrazili zabrat místa. Trajekt nebyl plný, na všech palubách bylo dostatek volného místa. Vypluli jsme načas. Měl jsem obavy, aby se mi na moři nedělalo špatně, ale naštěstí vlny byly malé a houpaní ustojitelné. Po dvou a půl hodinové plavbě jsme zakotvili v norském Kristiansandu. Na palubě jsme si vyhledali nejbližší kemp, který byl přímo ve městě na pláži. No, sice jsme ho našli, ale přístup byl jen pro pěší. Tak jsme to otočili, zaskočili nakoupit pečivo k večeři a pár škopků na večer a vyrazili do cca 30 kilometrů vzdáleného autokempu. První kilometry norských silnic jsme prostě hltali a byli nadšení jak malí kluci. Kemp byl poměrně malý u jezera. Zabrali jsme místa a začali stavět stany. Po chvilce se objevila správcová a šla nás zkasírovat – i zde šlo platit kartou! Následovalo první vaření, Jarda si půjčil pramici a vyrazil na jezero rybařit, že prý bude večeře. My se mezitím snažili přežít útok krvežíznivých komárů. No, ještě, že jsme si k večeři udělali Adventure Menu, protože ryby nějak nedošli… Popili jsme pivko, dali si pár loků přivezené pálenky a připravili si trasu na další den – čekalo nás město Stavenger. Bylo takové nepřirozené jít spát o půlnoci a přitom všude kolem je ještě světlo…
Den 3. – sobota 1.7. – neskutečná příroda
První spaní ve stanech na nás zanechalo stopy. Dlouho spát nevydržel nikdo. V podstatě po sedmé jsme byli všichni venku a začali kuchtit snídani. První balení stanů, nakládání motorek – obraz, který v následujících dnech zažijeme mockrát. Podle radaru přichází od moře déšť, tak neleníme a vyjíždíme, dokud je ještě sucho. Směr sever, po silnici č.9. Neskutečně nás vytáčí maximální osmdesátka. Máme obavu z radarů, každý nás před tím varoval. Takže jsme se dohodli, že budeme striktně dodržovat maximálku. Mohu říct, že to neuvěřitelně otravuje, zvláště v horských úsecích se serpentýnami. Jejda, to by se vychutnalo to pořádně ohulit a užít si zatáčky…no, jiný kraj, jiný mrav…po pár dnech si naštěstí člověk zvykne… Neustále se nám daří ujíždět před přicházejícími dešťovými mraky. Jsme vyvalení a v úžasu z přírodních scenériích kolem nás. Neskutečné množství vody. Všude. Řeky, říčky, jezera a jezírka. Prostě všude je voda. A kvalitní silnice, strmá stoupání. Po pár hodinách je všem jasné, že Norové jsou prostě krtci. Tunely jsou všude, i na těch nejmenších silničkách. Počasí stále drží, jedeme za sucha. Obloha se sice kaboní, ale hlavně, že je sucho. Ale to jsem zakřikl, při dojezdu do Stavangeru začíná poprchávat. Nalézáme parkoviště hned vedle centra a procházíme si historickou uličkou až do přístavu, kde právě přistála výletní loď. Neskutečný kolos. Trajekt byl proti ní jak necky na rybníku…bohužel se z ní vyvalilo i množství pasažérů, kteří všechno obsadili – stánky, obchůdky, ulici…tak jsme to raději otočili a vrátili se do historické části, kde si v kavárně dáváme kávu. Teď již regulérně prší. Než dojdeme k mašinám a připravíme se na odjezd, jsme mokří jak myši. Do kempu v městečku s „romantickým“ jménem Hjelmeland to máme asi 40 kilometrů. Dojíždíme za plného deště a někteří z nás i docela promočení. V kempu chceme místa pro čtyři stany, ale nabízí nám chatku za stejnou cenu jako za ty čtyři stany. Vyměkneme a bereme ji. Vybalujeme a sušíme věci. Jarda zjistil, že mu během jízdy praskla plechovka piva přímo v kufru. Naštěstí má spacák v igelitce a tak mu zůstal suchý, což se o zbytku jeho věcí říct nedá. No, není to poslední případ…ponaučení je, že plechovky jsou velmi náchylné na prodření, proseknutí, když jsou dvě vedle sebe…prostě musí se balit každý zvlášť a do měkkého. Přichází vaření večeře, přípitek slivky za šťastný dojezd a pár škopků na náladu. Než se nadějeme je půlnoc a světlo přitom jak v osm. Máme připravenou trasu a vybraný kemp na další den. Čeká nás Bergen. Jdeme spát.
Den 4. – neděle 2.7. – pivo prostě nekoupíš
Většinu noci propršelo. Musím přiznat, že nakonec jsem i já rád, že jsme zakotvili v chatce. Probouzíme se do prosluněného rána. Kemp je na ostrohu nad fjordem, který nabízí krásný pohled na celé městečko a fjord. Snídáme a rychle balíme. Musíme stihnout trajekt do protilehlého Nesviku. Trajekt ale naštěstí jezdí každých 30 minut. Máme další zkušenost a zážitek. Na druhý břeh fjordu vyjíždíme asi za 20 minut. Pokračujeme po silnici kolem fjordu. Po nočním dešti jsou všude kolem vodopády a vodopádky. Po chvilce ztrácím přehled co je fjord a co je jezero. Všude voda. Zastavujeme na svačinu na odpočívadle. Přichází šok, pozitivní šok. Vybavení, čistota a kvalita wc je neskutečná. V mnoha panelácích u nás tak velkou toaletu ani nemají. Teď vážně. Je vidět, že pro Nory znamená ochrana přírody opravdu hodně. Od všude viděných elektroaut Tesla, až po zadarmo wc, či výlevky pro karavany. Připravujeme presso, pár fotek přilehlého jezera a zase vyrážíme. Přichází další trajekt, další tunel, další most a samozřejmě jak jinak i voda. A stále dokola, člověk neví kam se dříve dívat. Odpoledne přijíždíme do Bergenu. Jedeme si až do Bryggen, kde parkujeme mašiny. Projdeme si nábřeží, vyfotíme proslulé dřevěné domy a dáme si kávu a dortík v místní cukrárně. Je neděle pozdní odpoledne a do kempu to máme kousek za město. Snažíme se proto najít otevřený obchod a nakoupit zase nějaký ten škopek. Ale ouha. Je neděle. Obchody mají zavřeno a když už nějaký otevřený je, tak alkohol je 100% tabu. Prostě nic. Zkoušíme benzinku, malý shop, express shop (což je izolovaná část supermarketu), kde ale prodávají jen základní potraviny. Pivo zero, alkohol zero. Ze zákona prostě nic. Na asi pátý pokus už rezignujeme, kupujeme si jen pečivo a jedeme do kempu. Je to zvláštní kemp. Připadá mi spíš jak pro utečence. Máme malý plácek za něčím co bych nazval low-cost ubytovnou. Asi nejslabší ubytování za celý trip. Takže stavění stanů, vaření, hledání kempu na další den a příprava trasy. Večer začíná pršet. Sedíme v kuchyňce v „ubytovně“ a hádáme jaké bude ráno počasí až budeme balit stany. Kolem půlnoci jdeme konečně spát.
Den 5. – pondělí 3.7. – v Norsku prší, často a hodně
Ráno se probouzím poměrně pozdě, až v osm. Kluci už dávno mají zabalené věci a Martin má dokonce zabalený i stan. Vylézám a snažím se je dohonit. Mezitím přestává na chvilku pršet. Využívám toho a balím věci a stan. Balím sice mokrou plachtu, ale vnitřní stan je suchý, včetně věcí. Po deváté jsme připraveni vyrazit. To už zase prší. Čeká nás dnes kolem 360 km a podle radaru počasí slibuje furt stejný déšť. Dnes žádné větší město. Pouze hory, příroda, fjordy, tunely a zase voda. Prší soustavně. Chvilku hodně a chvilku ještě víc. Teplota kolem 12 stupňů. Nic moc. Na oběd zastavujeme u benziny a dávám si hotdog. Asi nejlevnější jídlo. I tak je to cca 70 NOK, plus pití a je to dohromady hodně přes stovku. Litrová cola padesát „noků“. Po jídle dotankujeme a vyrážíme dále. Neustále prší. Kilometry dnes utíkají pomalu a nepříjemně. Prostě těžká facha. Míříme do města Forde podél pravého břehu fjordu. A musíme se vracet. Silnice je až do 15 hodin zavřena. Máme na výběr, buď hodinu čekat, až úsek otevřou a nebo si zajet navíc 30 kilometrů přes most na levý břeh. Stále prší. Nechce se nám stát a čekat v dešti…tak jedeme. Projíždíme Forde, ani nezastavujeme a míříme dále směr na Naustdal, Hyen až do městečka Utvik. Zde zastavujeme a jdeme se ohřát do kavárny. Venku je deset stupňů. Kape z nás voda. Sice jsem pod goretexem suchý, ale vrchní vrstva je úplně promočená a studí. Po pár minutách je pod židlí louže vody. Dáváme si kávu, něco k pití a „nenápadně“ okukujeme vyvinutou servírku :-). Máme to ještě cca 50km do cíle, tak raději vyrážíme, ať už to máme za sebou. Máme vyhlédnutý Mindresunde Camping na břehu jezera Nedrefloen. Jsme rozhodnutí jít zase do chatky. Po příjezdu zjišťujeme, že všechny chatky jsou obsazené. Necháme si poradit a popojíždíme cca 2 km dále do Strynsvatn Camping, kde mají volno. Bereme chatku. Sušíme věci kde se dá. Někdo více, někdo méně, ale každý něco. Kamp má nádherné sociálky a sprchy. Vaříme, dáváme pár škopků. Večer přestává pršet. Vybíráme ubytko na další den a připravuji trasu. Zítřek bude opravdu výživný. Máme v plánu Alesund, Trollstigen, Ocean Atlantic Road a spaní v kempu Lysoen, celkem 410km. Kolem půlnoci a stále za světla uléháme usínáme.
Den 6. – úterý 4.7. – trollí cesta
Probouzím se před sedmou. Věci nám sice přes noc uschly, ale venku už zase prší. Podle radaru to vypadá na celý den. Snídaně, balení, nakládka na mašiny a v devět vyrážíme. Po včerejší zkušenosti, si beru na Badlands ještě goretexový nepromok. Ukázalo se to jako skvělý nápad. Bunda zůstává suchá a je mi tepleji, nic mokrého mě nestudí. Opět trajekt, tunely, serpentiny, úzké silničky, míjení karavanů, déšť. Začíná to být trochu stereotypní, ale nádherné přírodní scenérie vše vynahradí. Krátce po obědě dorážíme do Alesundu. Naštěstí teď tady neprší. Začínáme na vyhlídce Rundskue nad městem, poté zajíždíme i do centra a jdeme na kávu a něco sladkého. Vyjíždíme směr Trollstigen. Abychom se asi nenudili, tak pro změnu začalo zase pršet. Teplota padá pod deset stupňů. Stoupáme na vrchol. Vjíždíme do husté mlhy. Na vrcholu ani nezastavujeme a začínáme sjíždět Top Gearem profláknutý Trollstigen. Jedu první. Není vidět na krok. Podél silnice nejsou svodidla. Vůbec není vidět, kde začíná zatáčka…spíš kde končí silnice. Jedu sotva čtyřicet. Mám fakt obavu, abych nesjel mimo. Toto trvá tak dvě, tři zatáčky než se dostaneme pod mraky a rozjasní se. Dál si už můžeme užívat vracečky a nádherný výhled na vodopád a do údolí. Mrholení a mokrý asfalt nám nedovolují jet ani rychleji ani to více klopit. Ale i přes nepřízeň počasí si slavnou silnici snažíme užít co to jde. Pod kopcem se zastavujeme, Martin si fotí trolla a s posledním ohlédnutím na klikatici ve svahu, pokračujeme dále. Kombinací mosty, tunely a trajektem směřujeme k městečkům Eide a Groravika, kde začíná několika kilometrová Ocean Atlantic Road táhnoucí se po šňůře ostrůvků a mostů. Již neprší a dokonce začíná vykukovat slunce. Od konce OAR je to jen pár minut do kempu Lysoen. Musím říct, že to bylo nejkrásnější přespání, které jsem v Norsku zažil. Kemp je přímo na pobřežních dunách, rozdělen na malé paloučky mezi dunami. Našli jsme jeden volný, jen doslova pár metrů od moře. Po rozbití tábora, uvaření jídla, někteří z nás zvládli i sprchu, jsem prozkoumal s foťákem v ruce pobřeží a snažil se zachytit západ slunce. Poseděli jsme, popili pár škopků a připravili si trasu na další den, který je přelomový a trasa se již začne stáčet zpět k jihu. Čeká nás Trondheim, nejsevernější bod našeho tripu, a pak již k jihu do kempu Granmo. Celkem nás čekalo 440 km. Jako vždy kolem půlnoci jsme šli spát.
Den 7. – středa 5.7. – den obratu
Ráno, dlouho před sedmou hodinou, mě poprvé po několika dnech budí slunce. Vylézám ven. Ostatní ještě spí, všude je ticho, je bezvětří, travnaté duny jsou rozzářené sluncem, moře je klidné a jemně šumí vlny. Sedím a vychutnávám si kouzlo okamžiku. Po sedmé začínají vylézat ostatní kluci a začíná každodenní ranní shon – vaření, balení, nakládání a navlékání se do motorkářského. Jako obvykle, kolem deváté opouštíme tento nádherný kemp a směřujeme do města Kristiansund a následně projíždíme atlantickým tunelem pod Bremsnesfjordem, který dosahuje hloubky 250 metrů pod hladinou moře, což z něj činí jeden z nejhlubších podmořských tunelů na světě. Maximální sklon silnice je 10 %. Je dlouhý šest kilometrů a má v podstatě tvar písmene V. Tři kilometry se jede dolů a pak tři kilometry nahoru. Další kousek spadající do OAR. Následuje 200 kilometrů dlouhý přesun do Trondheimu. Zpočátku klikatící se cesta podél pobřeží a fjordů se poměrně rychle stává nudným přesunem. Jde asi o nejméně zajímavý úsek našeho norského tripu. Jsem skutečně rád, když po obědě dorazíme konečně do Trondheimu. Chceme ke katedrále, ale nějak to napoprvé netrefujeme a profrčíme centrem. Než se obrátíme a trefíme zpět, utekla skoro hodina. Nakonec přeci jen zaparkujeme vedle katedrály. Nidaroský dóm je největší gotický chrám v celé Skandinávii. Všude je spousty lidí, tak dáme jen focení zvenku a suneme se dále. Kousek od katedrály je Old Town Bridge a ulička Bakklandet s proslulými pobřežními dřevěnými domy, směle konkurující Bergenu. Najdeme si klidnou kavárnu, dáváme si presso a něco sladkého. Ubráníme se náletům racků, kteří zde za letu kradou jídlo přímo z talířů. V tomto místě jsme v nejsevernějším bodě našeho tripu. Nasedáme na mašiny a vyrážíme směr kemp, do kterého nám zbývá ještě 180 kilometrů. Následuje několik desítek kilometrů po dálničních přivaděčích než se dostaneme silnicí E6 mimo aglomeraci. Silnice E6 vede vnitrozemím Norska a nelze si nevšimnout změnu prostředí, oproti dnům jimiž jsme projížděli minule. Po osmé dorážíme konečně do kempu. Dnešek byl dlouhý a náročný, takže jsme vyměkli a bereme chatku. Chatka je dobře vybavena, poměrně větší a má veliký stůl před terasou. Jediná nevýhoda, ale o to více intenzivně vnímaná, je neskutečný zápach močky, kterou je pohnojeno přiléhající pole. Naštěstí je lidský čich natolik nedokonalý, že po pár minutách zápach už nevnímáme. Dáváme dlabanec, každý zkousne pár škopků a následuje každodenní příprava trasy na následující den. Čeká nás 370 kilometrů a kemp Lunde v městečku Flam. Rozhodujeme se k zabukování jízdenek na trajekt zpět do Dánska. V tuto chvíli ještě netušíme jak horké chvilky nás ještě čekají. Původně chceme do Osla a odtud trajektem do Dánska. Ale jezdí jen jeden trajekt denně a to s odjezdem v 15 hodin. To bychom ale potřebovali o den více než máme k dispozici. My musíme odject v sobotu ráno, abychom do Dánska dorazili v poledne a zvládli do večera ujet ještě minimálně 400-500 kilometrů. Nakonec volíme trasu z Larviku opět do Hirtshals. Trajekt vyplouvá v 8:00 a v Dánsku je v 11:45. První šok přichází, když vidíme cenu jízdenky – včetně poplatků vychází na 190EUR, uff docela nářez, ale na výběr moc nemáme. Rezervace probíhá vozidlo po vozidle a je nepřenosná, vázaná na SPZ a číslo pasu a je to nevratná rezervace. Kupuji první pro sebe, druhý následuje Martin a pak přichází další šok. Při odeslání platby za Jardu, systém vrací negativní response, že trajekt je pro motorky již plný. Po chvilce zmatkování a beznaděje nalézám volnou linku taktéž do Hirtshals. Čas je skvělý, také odjezd v 8:00 a příjezd v 11:15, prostě ideální načasování. Jediná kaňka na kráse je ta, že odjezd je z Kristiansendu, který je o dalších 200 km dále oproti Larviku. No, nedá se nic dělat, rozhodujeme, že v pátek se během dne rozdělíme na dvě party, já s Martinem jedeme do Larviku a Jarda s Josefem budou pokračovat až do Kristiansandu. Jízdenky jsou nakonec úspěšně zarezervované. Ještě si každá parta bukuje nocleh na pátek a pak již můžeme zaslouženě jít spát.
Den 8. – čtvrtek 6.7. – Norsko nejsou jen fjordy
Ráno se probouzíme před sedmou. Nějak se nemůžeme rozjet, všichni jsme jak zpomalení. Snídaně ale pomohla. Pak už, ani nevím pokolikáté, nás čeká balení a nakládání. Před devátou jsme již v sedlech a vyrážíme směr jih s cílovou destinací ve známém městečku Flam. Dnešní etapa vede centrálním vnitrozemím Norska a je o poznání výše, než dny před tím. Počasí vypadá zatím přijatelně, dešťová mračna jsou zatím daleko a občas mezi mraky vykoukne i slunce. Je téměř bezvětří. Hned od začátku se silnice E6 kroutí údolím podél řeky Driva. Nebýt neustále otravné osmdesátky, tak by to byl příjemný výlet :-). Počasí se začíná měnit, je zataženo, občas mrholí, silnice je osmrkaná. Po přibližně stech kilometrech odbočujeme z hlavní silnice a konečně se začíná něco dít. Sice hned ze začátku nás silničáři vrací při objíždění jezera Ottaelva zpět na hlavní, ale od města Lom se silnice zužuje, výrazně kroutí a neustále stoupá vzhůru. Dostáváme se až do 1400 m.n.m a projíždíme něco na způsob náhorní plošiny. Je chladno, kolem 7°C, jezera jsou stále pokrytá ledem, okolo sníh a na úbočích horských vrcholků jsou ledovce. Absolutně jiné prostředí než dny před tím. Nádherná příroda. Fotíme co se dá, výhledy, jezera, vrcholy. Musím říct, že po několika dnech opakující se zelená scenérie kolem fjordů, je toto vítaná změna k lepšímu. Pak spadneme až na úroveň moře a šněrujeme to po břehu fjordu. Trajektem na druhou stranu, kde leží Flam. Ještě jedno ostré stoupání, focení v sedle pod vrcholky hor a pak již definitivně sjíždíme až k Flamu, kde v samošce nakupujeme pečivo k večeři a samozřejmě škopky místního piva a po pár set metrech kotvíme v kempu Lunde. Musím uznat, že dnešek patři k nejlepším etapám tripu. Fakt jsem si to užil. Už ani neprotestuji, když kluci chtějí zase chatku. Je potřeba uznat, že je to pohodlnější. Vybalíme, s Martinem jako nejstarší, máme privilegium, že máme spodní postele paland. Vaříme, každý to své…už mi zbyli jen gulášové polévky. Po jídle sedáme na terasu, a řešíme trasy na druhý den. V pátek končíme ve dvou různých městech. Já s Martinem máme buklej apartmán poblíž Larviku a Jarda s Josefem mají spaní v Kristiansandu. Trasa je až ke kostelu v Heddalu společná, pak se rozdělíme. Nás čeká celkem cca 380 km a kluky ještě o 200 více. I když máme těžký zítřek, většina trasy vede opět přes hory, po hlavních cestách máme plánovány jen závěrečné etapy, jdeme spát opět až po půlnoci.
Den 9. – pátek 7.7. – zpátky na jihu
Asi podvědomím, že nás čeká dlouhý den, nebo jen tím, že čtyři chlapi jsou naskládaní v malé chatičce, se budíme dost před sedmou a začínáme balit. Snídaně je rychlá, natlačím do sebe 750g jogurtu, co jsem si večer koupil. Vítr přes noc rozfoukal oblačnost, je jasno, slunečno a předpověď slibuje vysloveně letní den. Vyrážíme po osmé hodině podél jezera Aurlandsdalen, které je hladké jak zrcadlo a ve kterém se zrcadlí okolní horské vrcholy. Norské tunely jsou neskutečné. Už jsem zažil v tunelu kruhový objezd s křižovatkou, ale dnes mě opět usadili do kolen. Systém tunelů ve tvaru šroubovice nás ve třech patrech nad sebou dostal až do výše 800 m.n.m.. Prostě jsem jen čuměl s otevřenou pusou. Zase jsme se pohybovali vysoko nad 1000 n.m. Projížděli podobnou krajinou jako včera. Dnešní trasa vedla totálně mimo osady, nádherná divoká příroda. Kdyby tak ještě šlo nějak vymazat ty karavany. Nevzhledné, pomalé, bílé krabice, které buď překáží na silnici, nebo se srocují kolem POI’s, že to z dálky vypadá jak sraz zmrzlinářů. Projíždíme po okraji národního parku Hallingskarvet, lesy u národního parku Hardangervidda až k jezeru Tinnsjo. A poté již pozvolně klesáme až do městečka Heddal, kde se nachází největší dřevěný kostel v Norsku. Po prohlídce a focení kostela se naše cesty rozchází. My pokračujeme po E134 a pak po č.40 až na dálnici z Osla a jedeme až do Larviku. Lépe řečeno do 40 km vzdáleného města Tonsberg, kde máme zajištěné ubytování. Na okraji města stavíme v marketu a kupujeme pár škopků. Čeká nás čistý, pěkně vybavený apartmán ve vilce. Dneska spíme v postelích s domácími duchnami. Vaříme poslední norskou večeři. Je krásný slunečný večer. Jdeme jíst na terasu s výhledem do krajiny. Sedíme, popíjíme škopky a povídáme o chystaném treku do Bosny. Před devátou píší kluci z Kristiansandu, že také dorazili v pořádku na ubytko. Ani se nám nechce jít spát. Chceme si poslední večer co nejvíce prodloužit. Po půlnoci se teprve suneme do postelí. Ráno musíme brzo vstávat a dojet 40 km po dálnici do přístaviště v Larviku.
Den 10. – sobota 8.7. – přes moře a dál
Budík vříská již před půl šestou. Rychlá snídaní, balení, nakládka. Nejpozději ve čtvrt na sedm musíme vyjet, abychom byli na sedmou v check-inu na trajekt. Ráno je fresh počasí. Na dálnici málo aut. Na check-in dorážíme chvilku před sedmou. Vystojíme krátkou frontu a pak již nás obsluha sune stranou. Čekáme asi 15 minut a pak najíždíme do trajektu jako první, před auty. Jsme v nejnižším podlaží. Vedle nás se pak staví kamiony. Mašiny během pár chvil zkušeně kurtujeme a pak vyrážíme do horních palub zabrat místa k sezení. Teď jedeme druhou společností zajišťující tranzit mezi Norskem a Dánskem – ColorLine. A po chvilce nám bylo jasné, proč jsme nedokázali sehnat pro nás všechny jízdenky…trajekt byl narvanej k prasknutí. Především rodinky s dětmi. Během okamžiku je obsazena každá jen trochu rozumně umístěna sedačka. Nakonec s Martinem ulovíme podivné křeslo-židle u malinkého stolečku v baru na sedmém podlaží. Těšil jsem se, jak se při plavbě prospím, ale to byla naivní představa. Řev, strkanice, běhání dětí…a korunu tomu všemu nasadilo dětské karaoke, které rozjeli přímo pod námi na otevřeném atriu. Tak si dáváme s Martinem alespoň točené pivko a espresso a jeden po druhém si jdeme nakoupit poslední dárečky do duty free shopu. Musím konstatovat, že to byli docela otřesné tři hodiny jízdy a byl jsem rád, když jsme načas přirazili ke břehu v Hirtshals. Během několika minut se trajekt vyprázdnil a my zamířili ke stejnému bistru, v jakém jsme byli před týdnem při odplutí do Norska. Kluci již tam na nás čekali. Dorazili o čtvrt hodiny před námi. Dali jsme si obídek, odpočinuli si a kolem jedné hodiny jsme nasedli do sedel a vyrazili po dálnici směr Německo. Čekalo nás ještě 530 km, pár kilometrů za Hamburg, kde jsme měli rezervované ubytování v hotelu Sleep-station. Slunce pálilo, bylo přes 28 stupňů, dálnice rozpálená, horko k padnutí. Nastavili jsme 125 na tempomat a ukrajovali pomalu jeden kilometr za druhým. Snažili jsme se jet co nejdéle to šlo, ale horko nás donutilo dělat čím dál častěji přestávky na odpočinek a hlavně na pití. Peklo nás mělo čekat teprve v Hamburgu. Navigace nás svedla z dálnice a projížděli jsme skrz centrum. Peklo, blbej nápad, vedro, kolony, zácpy…prostě zbylých cca 30 kilometrů jsme jeli přes hodinu. Hotel byl typu přespání přes jednu noc, a jet dále. Recepci jsme stihli o pět minut, pán nám lámanou angličtinou vysvětloval jak to funguje. Hotel nový, v podstatě tří patrový paneláček s byty 1KK. Ale dostačující. Jarda sjel do sámošky pro pivka, pak vaření poslední večeře, trasu jsem měl připravenou již z pátku, chvilku pokec a brzká večerka.
Den 11. – neděle 9.7. – zpátky doma
Večer jsme se domluvili, že zkusíme vstát dříve a vyrazit již v sedm, abychom najeli co nejvíce, než začne slunce zase pálit. Budík vřískal před šestou, rychlá snídaně, poslední balení, naházet to na mašinu. I přes pomalý rozjezd se nám skutečně podařilo v sedm již být v sedle. Čekalo nás asi 30 kilometrů dostat se na dálnici na Berlín. Naštěstí jsme byli již za centrem Hamburgu a ráno doprava bylo téměř nulová. Bez problému jsme najeli na dálnici A24. Jelo se skvěle, bylo kolem dvaceti stupňů, jasná obloha, bezvětří. První zastávku jsme měli až v půl desáté. Bylo potřeba již natankovat. Kafe, odpočinek a rychle dále. Už jsme se viděli doma a dneska to přeci jen bylo 620 km. Berlín jsme obkroužili po A10. Trochu vzrušení do jinak vyčerpávající cesty přinesla situace, kdy několik kilometrů před plánovaným sjezdem na A13, probíhali stavební práce a tři pruhy byly svedeny do jednoho vpravo a jednoho v protisměru. Já zůstal na naší straně, ale kluci, kteří byli o několik aut za mnou a neviděli mě, najeli do protisměru. Bohužel se ukázalo, že po několika set metrech je sjezd, ale dostupný je jen z pravého pruhu. Já sjel na A13 a pokračoval dále, ale kluci museli pokračovat dál po A10. Věděl jsem, že Martin má navigaci s naší trasou, tak jsem pokračoval dále, s tím, že při nejbližší zastávce se dohoníme. Po cca 60 kilometrech jsem musel stavět tankovat a dohonili jsme se s Martinem. Byli asi 20 minut za mnou, tak jsem jim poslal svoje souřadnice a počkal na ně. Dali jsme si spolu oběd a dohodli si, že další zastávku dáme až na první benzince v Čechách. Vyrazili jsme dále a s nastavenou rychlostí 125 na tempomatu, jsme trpělivě ukusovali kilometry ze zbytku trasy. Na MOLce před Ústím nad Labem, jsme naposledy udělali společnou zastávku. Dali jsme si kafe, moc jsme již nemluvili, dílem kvůli únavě, a dílem protože jsme byli již myšlenkami doma. Do Prahy zbývalo asi 70 kilometrů, tak jsme se domluvili, že odtud již pojede každý sám. Stejně kluci pokračovali dále na Moravu. Následovalo poslední společné selfíčko u mašin a pak již rozloučení a sbohem šáteček…nasedl jsem, a vyrazil jako první. Bez problému jsem po D8 dorazil do Prahy, skrz Blanku na Barrandov a za chvilku jsem byl doma. Jarda jel do Čáslavi k rodičům, Martin do Brna a Josef až ke Zlínu. Postupně kluci hlásili, že jsou taktéž v pořádku doma.
Conclusion
Prožil jsem opět skvělej trek. Viděl jsem nádherné přírodní scenérie, strohou severskou architekturu, nakoukl do jejich kultury. Parta si sedla. Jarda je stálice a jistota, s Martinem byla neskutečná pr…, tedy sranda, a Josef byl připraven kdykoli podráždit hefty. Stálo to za to a jsem rád, že jsem u toho byl. Díky chlapi a na dalším tripu nashle!
