Život je cesta. Cesta je cíl a bike je nejlepší způsob, jak si ji naplno užít
Introduction
Podzimní trek je vždy výzva. Ideální je najít destinaci s příhodným klimatem, aby se nestal z cestování omrzlý očistec. Již několik sezón proto mířím v tento čas na jih. Po loňském úspěšném treku na Balkán, jsem se rozhodl prozkoumat křivolaké uličky Sicilských městeček a liduprázdných silnic ve vnitrozemí tohoto italského ostrova. Konec října se nese ve znamení zkracujících se dnů, ale stále ještě příjemných teplot, které se pohybují nad 20°C a jsou ideální pro motorkářské cestování. Současně je riziko dešťů stále ještě malé. Moře je teplé a turistů již minimum. Prostě ideální konstelace na pravé cestovatelské dobrodružství. A opět jsme vyrazili ve třech – já, Tomáš a Dan. Stejná svatá trojice jako rok před tím na Balkáně. Kvůli předpovědi dešťů a nízkých teplot v Alpách, jsme se rozhodli převézt mašiny dodávkou do Itálie a teprve odtud pokračovat po vlastní ose dál na jih. Tomáš poskytl firemní dodávku. Zvolili jsme malé městečko Rimini jako výchozí bod našeho putování. Výhody byli, že se vyhneme dešťům a zimě a dáme 1000 km za jeden den a tím ušetříme i dva dny na přejezdy.
Den 1. – pátek 14.10. – příprava k odjezdu
Jak je mým zvykem, pokud mě čeká delší tranzit, tak se snažím vyjíždět na tripy již v pátek brzo odpoledne, abych si najel co nejvíce a na druhý den zbytek nebyl úplně zabijácký. I tentokrát máme sraz u Tomáše poblíž Budějek. Chceme ještě večer naložit mašiny do tranzitu a zapakovat si všechny věci. Ze Zbuzan to mám cca 200 km, takže brnkačka. Po páté přijíždím k Tomovi. Dan přijel chvilinku přede mnou. Shazujeme moto hadry, a cpeme vše, co nepotřebujeme večer a na jízdu dodávkou do pytlů. Seskládání tří velkých endur do dodávky není vůbec sranda a štěstí bylo, že jsme si asi dva týdny předem toto natrénovali nanečisto a věděli, jak to udělat. Dvě mašiny (Tomovo KTM a Danovo GS) dáváme vedle sebe popředu a opřít o přední stěnu dodávky. Moje GS pozadu, zadním kolem mezi ně a opřít přední kolo o zadní dveře. Je to na centimetry. Prostor mezi mašinami vyplníme kufry, topcasy a pytli s věcmi. Dodávka sedí na tlumičích a je na hraně nosnosti. Jdeme se ubytovat k Tomovi domů. Po večeři jdeme na dvě pivka do místní hospody. Abychom vše za sobotu stihli, domlouváme se, že budeme vstávat v pět a na šestou vyrážet. Do Rimini je to cca 1000 km a i s přestávkami něco kolem 12 hodin. Takže večer moc nenatahujme a jdu brzo spát.
Den 2. – sobota 15.10. – přesun do Rimini
V pět ráno řve budík jak kráva a vyhání mě z postele. Rychle obléct, sbalit věci. V kuchyni již najdu kluky jak se ládují snídaní. Dávám si jen dvojité presso. Nejsem schopen do sebe nic nasoukat k jídlu. Petra nám připravuje s sebou svačinu. A skutečně kolem šesté jsme připraveni vyrazit. Začíná mrholit. Jedeme přes Budějovice na přechod v Dolním Dvořišti a pak u Freistadtu najíždíme na dálnici a valíme to přes Linz na Salzburg a pak na jih na Gmund až k přechodu do Italie Tarvisio. Celé Alpy proprší, je lezavo a zima a jsme rádi, že se vezeme v suchu v dodávce. Jakmile se ale přehoupneme na druhou stranu hor a sestupujeme k Udine, oblačnost je tatam a teplota je rázem přes 20 stupňů. Celou cestu řídí Tomáš a vůbec se s tím nepáře. Hrne to kopec nekopec, stále 130. Stavíme na oddych vždy tak cca po 300 km, protáhnout nohy, vysrknout rychlé presso a zase letíme dál. Míjíme Benátky a míříme na Bologne. Na poslední zastávce to Dan již nevydrží a kupuje si na cestu pivko. Do Rimini přijíždíme něco po 17 hodině. Hotel bez problému trefujeme napoprvé a jdeme se checknout do hotelu. Máme předem rezervaci v hotelu Aria. Nový, moderní a velmi pěkný hotel. Mladá recepční mi radí, kde zaparkovat dodávku na celou dobu – máme štěstí. Od 15.10. již není hlavní sezona a parkování v ulicích je od této doby bez poplatku. Vyjíždíme z dodávky s mašinami, odnášíme věci na pokoje a mašiny parkujeme v hotelových garážích. Ulice jsou již skoro poloprázdné a tak dodávku parkujeme kousek od hotelu. To nám ušetří nemalý peníz za hlídané parkoviště. Převlékáme se a hladoví jak vlci vyrážíme do ulic Rimini. Konec sezony nám sice pomohl s parkováním, ale na druhou stranu byla většina restaurací již uzavřena. Poměrně dlouho trvá než najdeme otevřený British Beer Bar. Perfektní volba. Na pípě mají dalece přes deset piv z celého světa včetně plzeňského Prazdroje. V jídeláku burgery, prostě paráda. Objednávám si double extra big s hranolky. Dáváme pivko a nálada se uvolňuje. Po jídle kecáme a řešíme jak další den vyrazit. Pak, padl nápad, už ani nevím kdo ho dal, že vyzkoušíme všechna piva z pivního lístku. Hezky od shora, jedno po druhém a to large size, žádné třetinky. No, pět, šest piv ještě šlo, ale pak to, minimálně u mě, začalo drhnout. Ono míchat stoud s ležákem a navrch si lupnout IPU a zapít to Guinessem…no nebyl to nejchytřejší nápad co jsme kdy měli. A když si dáváme silné australské pivo Slalom Strong Lager, je to pověstný hřebíček, spíš hřeb, do naší střízlivosti. Totálně nás to odrovnává. Sotva najdeme cestu na hotel :-). Ještě se stihneme domluvit, že se potkáme na osmou u snídaně a pak už zapadneme do pokojů. Upřímně, ani nevím jak jsem se dostal do postele, natož jak jsem usnul…
Den 3. – neděle 16.10. – po pobřeží do Termoli
Po nočním knock-outu se probouzím v půl osmé, poměrně v dobrém stavu. Hlava nebolí a mám hlad, což je dobrý signál, že by neděle nemusela být pro mě očistec. Po opravdu bohaté snídani dobalujeme věci a skládáme je na mašiny a po deváté vyjíždíme z garáže. Čeká nás 350 km podél pobřeží. Ubytování máme zajištěné v B&B Le Stanze di Ludovica, přímo uprostřed historického centra Termoli. Obloha je jasná, slunce svítí, téměř žádný mráček. Motáme se z města ven a vyrážíme po SS16 na jih. Cesta ubíhá dost pomalu. V podstatě silnice prochází neustále obcemi, které až na kratší úseky, navazují jedna na druhou, takže furt „pelášíme“ maximálně padesátkou. Navíc, tím že je neděle, jsou ulice jako vymetené a obchody zavřené, a krom velkých benzinek jsou ostatní v self-service modu, takže dát si někde kafe je nadlidský výkon. Odpolední kafe si dokonce dáváme v Mekáči, to je snad jediné co je otevřené. Navíc východní pobřeží Itálie nepobralo nic moc na kráse. Prostě nakonec ve městečku Ortona, to vzdáváme a najíždíme na dálnici a zbylých cca 70 km dojíždíme tam. Ukazuje se, že nakonec to je dobrý nápad. V Termoli se asi hodinu motáme po historických uličkách, než najdeme ubytko. Prostě navigace nás neumí dostat do uliček, kam je zákaz vjezdu, kromě rezidentů. No, ale našli jsme to. Dům stojí na menším náměstí v centru. Parkujeme mašiny hned u vchodu podél domu a nosíme si věci do pokoje. Po rychlé sprše, vyrážíme do města na jídlo. Hlad už mám jak vlk. Ale objevuje se zase jiný problém. Většina restaurací otevírá až na osmou večer. Takže hladoví a unavení si napřed jdeme projít typické úzké uličky a prohlížíme si historickou pevnost Torre Termoli a nádhernou katedrálu di Santa Maria della Purificazione. Pár minut před osmou ale již stepujeme netrpělivě před pizzerkou, než nám dovolí si sednout. Dávám si s Danem pizzu a Tomáš nějakou rybu. Já jsem spíš na pivo, kluci jdou do místního vína. Mám s sebou notebook, tak po jídle připravujeme trasu a rezervuji ubytko na další den. Kolem desáté začíná vát mírní vítr a ochlazuje se pod 20 stupňů, takže se bez mikiny sedět nedá. Před půlnocí to balíme a jdeme spát.
Den 4. – pondělí 17.10. – očistec pokračuje
V pondělí vstáváme na sedmou, balíme, dáváme věci na motorku a pak teprve jdeme na snídani, kterou máme zajištěnou v blízké pekárně. Čaj/kafe a jeden croissant. Nic moc, ale alespoň něco. Pak jdeme k mašinám, nasedáme, startuji a řadím se první, za mě se postaví jako vždy Dan a čekáme na Toma. A ono nic. Ve zpětném zrcátku vidím, že Tomáš slézá z mašiny a obhlíží něco u motoru. Vypínám motor, slézám také a jdu se zeptat co se děje. Nejde nastartovat, startér si ani neškytne. Chvilku čekáme, jestli se baterka neoklepe, ale ani po pár minutách nic. Tak Tom nelení a volá KTM asistenční službu. Asi hodinu než prý technik přijede. Tom je přesvědčený, že je baterka v háji. Tak beru mašinu a začnu objíždět okolní servisy. Z prvního mě vypoklonkují, že motorky nedělají a že nemluví anglicky. Naštěstí před servisem stojí chlapík, který se nabídne, že mě odvede do obchodu s bateriemi. Děkuji a souhlasím. Jedu pomalu za jeho autem. Bohužel v prvním obchodě mají zavřeno, otevírají až odpoledne. Tak mě vede na okraj města do velkoobchodu. Tam správnou baterii mají. Ale protože je to hlavně eshop, tak je baterka suchá, nemají žádnou připravenou k okamžitému použití. Jsou ochotni ji pro nás nabít, když ji předem koupíme, ale chtějí minimálně 4 hodiny času. Volám Tomovi, jestli ji za 70 EUR chce. Bereme ji. Hned ji dávají na nabíječku. Já se vracím pro kluky. Po cca 30 minutách co se vrátím přijíždí technik a v rukách nese přenosnou startovací powerbanku a kabely. Připojuje na kontakty a Tom zkouší natočit motor. Naskočí napoprvé. Vedu kluky do toho obchodu. Pakujeme před vchodem. Obsluha je super, dovolí nám převléci se u nich v kanclu a nechat si tam věci. Baterka bude prý připravena na 14 hodinu. Tak jdeme do města a na pláž. Stavíme se i na jídlo. Vracíme se chvilku po druhé hodině, ale i když to máme slíbené, tak žádný stress. Mají siestu a v obchodě nikdo není. Tak si sedáme do kavárny přes ulici a čekáme až se někdo objeví. Kolem půl čtvrté se brána konečně otevírá a my si jdeme pro baterii. Vyměňujeme ji. Zkoušíme startovat. Jednou, podruhé. Motor startuje pokaždé hned. Je to ok. Rychle se oblékáme a vyrážíme dál. Máme rezervované ubytko ve městě Bari. Trasa mimo dálnice má 320 km. Rušíme ji a jedeme celou vzdálenost po dálnici, abychom to stihli. Je to necelých 200 km a za necelé tři hodinky jsme v Bari. Ubytování máme v apartmánu v centru. No, je to taková nehezká ulice v nehezké čtvrti. Parkujeme na ulici před vchodem. Byt je veliký, 4+1, má dvě koupelky. Docela dobré. Jdeme na jídlo. Ale nemůžeme nic najít. Je to nějaká zvláštní čtvrť. Tak se obracíme a míříme směrem k pobřeží. Jsme jak ženský, nemůžeme se rozhodnout co vlastně chceme k jídlu. Nakonec uťapkaný lezeme do pizzerie. Po všem tom hledání vlezeme snad do nejdražší restaurace v okolí. Ale už nemáme sílu jít jinam. Já mám zase pizzu a nějaké místní pivko. Po desáté hodině platíme a jdeme procházkou domů. Po cestě si kupujeme jen vodu na pití a jinak už se nikde nestavíme a jdeme přímo do postele. Po ne přímo pozitivních zkušenostech s východním pobřežím, volíme proto na další den již přímější cestu k Villa san Giovanni a ubytko rezervuji v apartmánu ve městě Cosenza.
Den 5. – úterý 18.10. – vnitrozemí a hory jsou cool
Ráno balíme věci a jdeme na snídani. Najdeme kousek od nás malinkou pekárničku. Croissanty a espresso mají snad úplně všude. Před pekárnou na ulici mají malinký plastový stoleček a tři židle. Sedáme si tedy ven a pozorujeme pomalu se probouzející město. Na ulicích je málo lidí, provoz je poloviční, většinou popeláři a uklízecí vozy. Po osmé, odnosíme věci na mašiny, převlékneme se a jsme připraveni vyrazit. Po chvilce se vymotáme z Bari míříme do vnitrozemí. Aut rapidně ubývá, kvalita asfaltu se zhoršuje. První polovina cesty se mírně vlní mezi poli a pomalu stoupá. Oproti pobřeží projíždíme více delších úseků mimo obce a můžeme si užít rychlejší jízdu. Míříme k městu Matera, kde si dáváme přestávku a neodmyslitelné espresso. Pak se profil a typ cesty začíná měnit. Mnohem více se klikatí a objevují se i první ostřejší stoupání, i když ne nijak dlouhé. Ale je to vítaná změna po dvou nudných dnech podél pobřeží. Za malebným, typickým historickým městečkem San’t Arcangelo cesta začíná razantně stoupat a to je předzvěst, že se blížíme k národnímu parku Pollino. Ráz krajiny je již úplně jiný. Vítá nás horská oblast, zalesněná. I teplota poklesla ke dvacítce. Serpentiny, stoupání následované ostrým klesáním. Prostě fakt paráda. Cca 80-90 kilometrů přes národní park a hory, je zatím to nejlepší co jsme na tomto tripu zažili. Užíváme si až k městečku Castrovillari, ke kterému sklesáme kolem třetí odpoledne. Zbytek cesty je již dílem po rovinatější krajině mezi poli a poslední úsek i po dálnici do cílového města Cosenza. Jako vždy, máme ubytování co nejblíže historického centra města. Tentokrát apartmán na malém náměstíčku piazza Santa Teresa. Celé město je historické, čemuž odpovídají uličky a uspořádání centra. Uzounké silničky, systém jednosměrek, sem tam nějaká uzávěra a samozřejmě chaotický a hektický provoz italských řidičů, je opravdovou zatěžkávací zkouškou pro naše navigace. Naštěstí to po asi třetím objetí dokola trefujeme a kotvíme před domem. Jdu s majitelkou přebrat apartmán a zaplatit ubytko. Byt se nachází až ve čtvrtém poschodí, takže než vynosíme věci nahoru, jsme pěkně v tom horku splaveni. Máme jako vždy, mašiny zaparkované na chodníku u vchodu. Ale majitelka nás důrazně varuje, že nám je město nechá odvézt, že to tady netolerují. Tak sice neradi, ale přeparkováváme je. Naštěstí Dan s nasazením vlastního těla blokuje jedno uvolněné místo hned ve vedlejší ulici, do té doby, než s Tomem přeparkujeme. Byt má dvě ložnice. Hezký, čistý, pěkně zařízený. Prostě příjemný. Přípitek hruškovicí, sprcha, převléci a rychle vyrazit hledat restauraci, kde si dáme večeři. Procházíme pár ulic v okolí a pak nám google vyhledal Buldog ALE House, kde mají spousty britských piv na čepu a dělají skvělé american burgry. Večeře, pár piv, probíráme celý den a hledám ubytko na den následující. To už chceme dorazit na pobřeží naproti Sicílii. Po rezervaci na Bookingu, platíme za večeři a vyrážíme zpět. Chtěl bych jít hned spát, ale vedle vchodu je otevřený beer bar Cheers. Kluci mě nemusí dvakrát přemlouvat a jdeme „na jedno“. Mají spousty čepovaných piv, jak britských, tak i lokálních. Z jednoho piva jsou najednou tři, já už téměř odpadám, Dan jde ještě do dalšího pivka. Nakonec se vypotácíme z baru až po půlnoci. Kluci hned zapadnou do postelí, ale já ještě musím připravit trasu a nahrát ji do navigace. A pak i já padám únavou do peřin.
Den 6. – středa 19.10. – Sicílie co by kamenem dohodil
Čeká nás těžké ráno. Budíček po pár hodinách spánku je opravdu nechutný. Až horká sprcha a dvojité presso, mě postaví jakž takž na nohy. Dneska je v plánu dojet až k moři, k Villa san Giovanni, odkud vyplouvají trajekty do sicilské Messina. Ubytování máme ve vesničce Gallico Marina, pár minut od přístavu. Přímá trasa je necelých 200 km po dálnicích, tak jsem včera večer trasu upravil a z Cosenza se vydáváme na východ od hor projet národní park della Sila. Cesta se hned od města začíná kroutit a stoupat. Trvá jen pár kilometrů a nastoupáme několik set metrů. Teplota je fresh, nejprve kolem 15 stupňů, ale jakmile se dostaneme nad 1200 metrů, spadne teplota pod deset stupňů. Silnice má nový asfalt, moc aut nejezdí a my si skvěle užíváme horské serpentiny, které na poměrně široké silnici projíždíme stovkou. Je to skvělý začátek dne. Jen ta teplota trochu kouše. Celkem jsme projeli 60 kilometrů národním parkem a za lago Arvo park opouštíme. Naštěstí silnice si zachovává svůj horský ráz a serpentýny, vracečky a ostrá klesání si můžeme užívat nadále. V městečku Colosimi si po cca 100 kilometrech děláme přestávku, dáváme si v baru u pěkně vyvinuté servírky presso a probíráme zážitky z jízdy. Cesta se pak dalších 50 kilometrů krásně kroutí až do města Lamezia Terme, kde se napojujeme na dálnici do Villa san Giovanni. Zbytek cesty již probíhá rychle a zbylých 130 kilometrů zdoláváme bez problémů. Ubytování je v soukromí, v domku poblíž pobřeží Messinské úžiny. Nacházíme to celkem v pohodě. Po ubytování si jen v kraťasech a žabkách jedeme nakoupit jídlo a pití do pár kilometrů vzdáleného marketu, kde si Dan splete východ a málem aktivuje požární poplach. Raději rychle mizíme. Jdeme na procházku k pobřeží a poprvé vidíme přes úžinu Messinu, kam zítra přeplujeme trajektem. Kluci se zkouší vykoupat v moři, ale mě kamenitá pláž a poměrně chladný vítr odrazuje. Tak si ty dva vorvaně alespoň filmuji. Vracíme se zpět a na terase si děláme večeři a při popíjení piva diskutujeme jak Sicílii projedeme. Nakonec volíme, že první den z Messina vyjedeme na Etnu a odtud do Catania, kde hned bukuju apartmán v centru. Nevíme jak dlouho bude plavba s trajektem trvat, a chceme si taktéž prohlédnu sopku, tak trasu navrhujeme jen 200 km dlouhou. Těsně před půlnocí, jdeme každý do svého pokoje se prospat.
Den 7. – čtvrtek 20.10. – Messina, Etna, konečně Sicílie
Ráno vstáváme hodně před sedmou. Jednak proto, že chceme včas vyrazit do přístavu na trajekt a také proto, že za domem vede železniční trať a pravidelně každou hodinu, mě projíždějící vlak spolehlivě vzbudil. K snídani dojídám co zbylo z večeře a před půl osmou již nasedám na mašinu. Do přístaviště ve Villa san Giovanni to je necelých pět kilometrů skrz město. Vede nás Tomáš a během chvíle dorazíme na odbavovací parkoviště. Máme vlastní pruh, ve kterém jsme jediné motorky. Jinak se vedle připravuje nalodit několik kamionů. Tomáš jde koupit jízdenky. Pro jednu motorku je cena 10EUR. Ani moc dlouho nečekáme a po pár minutách už nás obsluha naviguje kudy a kam do trajektu najet. Mašiny se nekurtují, jen obsluha chce, abychom je postavili na hlavní stojan. Jdeme na horní palubu, kde je i pár sedaček. Stejně nalezeme na přední palubu a netrpělivě pozorujeme blížící se sicilské pobřeží a zvětšující se domečky města Messina. Počasí od rána je super, jasno, slunečno a hned od rána přes dvacet stupňů, žádné vlny. Samotná cesta trvá necelou půlhodinu. Z trajektu vyjíždíme jako první a během doslova pár okamžiků jsme venku. Zajíždíme stranou, Tom nastavuje navigaci na dnešní trasu a vyrážíme. Sice na prvním kruháči, který má šest výjezdů, hned zakufrujeme, najíždíme na dálnici a musíme se složitě vracet. Ale i přesto po chvíli jedeme již po silnici, která se klikatí podél pobřeží. Dneska vede skupinu Tomáš, Dan jako vždy je druhý a já jedu poslední.. Projíždíme obec za obcí. Jedna přechází v druhou a trochu to připomíná první dny na italském pobřeží. Rozdíl je v tom, že tady silnice vede skutečně centrem městeček a užíváme si uzounkých silniček mezi domy. Typické jižanské městečka s balkonky do ulic, snad i to rozvěšené prádlo tam je :-). Pobřeží je skalnaté a i cesta se více klikatí a výhled na moře je chvílemi úchvatný. Slunce pálí. Horko začíná být nesnesitelné. Naštěstí ve městě Giarre se začínáme stáčet k Etně. Sice ve městě Santa Venerina v zácpě, kde se v úzkých uličkách nedá s kufry předjíždět kolony aut, se mi Tomáš s Danem ztratí a ujedou mi. Nicméně, cíl je jasný, parkoviště pod Etnou. Takže na sebe nečekáme. Ještě chvilku se táhnu v koloně až do města Zafferana Etnea, a pak začíná motorkářská nirvána. Následujících 17 kilometrů patří do říše snů. Jedná vracečka za druhou, strmé stoupání, prostě paráda. Okolí se mění z městské zástavby, přes lesnatý pás, až po lávové pole s typicky černou lávou a kameny všude kolem. Musím říct, že to byla paráda jak pro motorkářské srdíčko, tak i pro milovníka přírody. Po několika minutách dojíždím na parkoviště u kráteru Silvestri, kde se připojuji ke klukům. Jdeme do přilehlého bistra se najíst a pak si projít boční kráter Silvestri. Nakupujeme nějaké cetky vyrobené ze sopečného tufu. Fotíme se a pak nás čeká závěrečných 40 kilometrů z úbočí Etny do centra Catania, kde máme rezervované ubytování v apartmánu Artemisis v centru města. Prvních 15 kilometrů je bomba, zatáčky, serpentiny, nádherné výhledy na Catanii a moře. Zbylých 25 kilometrů již vede městskou aglomerací a je to takové crcání se padesátkou po městě v kolonách a horku. Trochu se motáme než nacházíme přesnou adresu, ale nakonec to trefujeme. Majitelka na nás již čeká. Máme asi 30 minut zpoždění. Ulice a okolí je na pohled příšerné a v desolé stavu. Odpadky na ulici, obchody zamřížované, prostitutky na ulici, žebráci. Jako, to jsem nezažil ani na Balkáně nebo v Turecku. U chodníku zamykáme mašiny navzájem k sobě a jdeme se ubytovat. Byt je třípokojový, čistý, za pancéřovými dveřmi se zdá být i bezpečný. Sprcha, převléknout a vyrazit do ulic a na večeři. Procházíme centrem. Trhy a stánky jsou ještě otevřeny, předzahrádky restaurací plné lidí. Příjemná atmosféra. Jaký to rozdíl oproti ulici kde bydlíme. Sedáme si ke stolu, dáváme si těstoviny a víno. Kupuji suvenýry ve stánku. Příjemně se sedí, kecáme. Skoro o půlnoci se zvedáme a jdeme spát. Motorky tam zatím jsou. Dan zjišťuje, že v ulici je bordel toho nejhrubšího zrna. Holky na ulici před kutlochem. Každou chvilku někdo přijde, holka ho zatáhne do takové kůlny a za pár minut je po všem. Fakt hrůza. Usínám s obavou, jestli motorky ráno ještě vůbec najdeme. Únava mě ale přemůže a já usínám.
Den 8. – pátek 21.10. – hory, moře, pohoda
Ráno se probouzím před sedmou. Tomáš je už také vzhůru. Jdeme spolu na snídani. Ulice jsou ještě prázdné. Jen čety metařů uklízejí bordel z noci. Nacházíme otevřenou pekárnu s čerstvým pečivem. Dávám si neskutečně vynikající croissant s pistáciovým krémem a samozřejmě silné espresso. Posedíme venku na zahrádce, pozorujeme ranní cvrkot. Skvělá snídaně. Jdeme na ubytko, balíme. Když nandaváme věci na mašiny, je skoro devět a krámky začínají vytahovat své bezpečnostní rolety. Majitel obchůdku vedle, si jde popovídat. Říká, že je překvapený, že tady mašiny přes noc stále máme. Radí nám, že další noc ať si je určitě dáme na hlídané parkoviště, že jsme měli ohromné štěstí, že nám je neukradli. Trochu zaražení raději rychle nasedáme odjíždíme pryč. Dneska máme před sebou přibližně 300 kilometrů do přímořského města Cefalú. Cestou objíždíme Etnu ze západu vnitrozemím a šněrujeme to přes národní park Nebrodi k severnímu pobřeží ostrova. Oproti včerejšku je zde minimální provoz. Vnitrozemím ostrova téměř žádné nejede. Negativum je, že silnice jsou tragické. A tím myslím skutečně tragické. Je úplně běžné, že jsou zde propady klidně o půl metru, kdy celý pruh je v délce několika metrů propadlý oproti protisměru. Je to nebezpečné, hlavně v zatáčkách. Běžně je na asfaltu štěrk a písek. Ale na druhou stranu, v horách národního parku si užíváme skvělé klikatice a serpentýny. Rozdíl oproti bezlesého a horkého vnitrozemí. Husté listnaté lesy, výška kolem 1000m.n.m. teploty kolem 10 stupňů, spadané listí na silnici. Sjíždíme až na pobřeží. Po pár kilometrech jízdy podél moře opět otáčíme směr vnitrozemí a stoupáme. Projíždíme typickými městečky. Již z dálky je vidět na vrcholu kopce situované město. Historické centrum, domy nalepené jeden na druhém, úzké, křivolaké uličky a chodníky, kde sotva projede jedno auto, strmé stoupání, kamenné kostky, balkony, které se téměř dotýkají s tím naproti. Prostě až kýčovitě nádherné. Stavíme ve městečku Troina, na náměstíčku si v baru dáváme espresso a pozorujeme poklidný běh života kolem. Odpoledne míjíme město Nicosia a směřujeme k dalšímu parku Madonie. Zde si opět užíváme horské silničky. Zase úplný rozdíl oproti vnitrozemí. Především tím, že jsou zde lesy. Kolem čtvrté sjíždíme k pobřeží a čeká nás deset kilometrů dojet do města Cefalú, kde máme ubytování úplně v centru historického městského jádra, jen pár metrů od pláže. První, a také jediné, město na ostrově, které absolutně zakazuje vjezd do historického centra. Ani motorky tam nesmí. Musíme tedy zaparkovat na veřejném parkovišti u pláže cca 100 metrů od ubytka. Apartmán je v historickém domě v prvním patře, do kterého se dostáváme po neskutečně strmém a uzounkém schodišti, kam vyškrábat se, je výkon sám pro sebe. Chceme se ještě vykoupat v moři, ale než jsme odnosili věci, ubytovali se a dali se dohromady, tak teplota už není vysoká a vidina koupačky už není tak sexy. Projdeme si centrum města, prohlížíme si historická místa, úzké uličky, obchůdky. Na večeři zajdeme do restaurace přímo na nábřeží s výhledem na moře a historické uličky. Dan s Tomem jdou do ryby a já mám těstoviny. Po jídle se bavíme o trase na další den. Chvilku posedíme u lokálního vínka a pak unaveni jdeme spát.
Den 9. – sobota 22.10. – volný den a neskutečné Palermo
Máme za sebou již osm dnů společného cestování a únava se začíná projevovat. Dohodneme si, že sobota je volný den. Každý ať si připraví náplň dne a trasu podle svého. Jediný společný bod je ubytování v hotelu Albergo Athenaeum poblíž centra Palerma. Tomáš říká, že bude odpočívat. Dopolko si zajde na pláž tady v Cefalú, po obědě si po dálnici sjede do Palerma a zajde si na pláž i tam. Já si připravuji kratší trasu, asi 200 km, přes vnitrozemí do Palerma. A Dan se neumí rozhodnout komu dá přednost. Prý jen nechce být sám. Nakonec vyhrávám a jede se mnou. Kolem desáté se loučíme s Tomem a vyjíždíme z města. Chvíli jedeme podél pobřeží na západ a pak to stáčím do vnitrozemí. Projíždíme přes typická městečka Cerda, Volledolmo, Castronovo di Sicilia. A zastavujeme se i v městečku Corleone, známého z Kmotra. Po cestě se chceme zastavit na kávu. Zajíždíme do městečka Prizzi a navigace nás vede přímo do centra. No, mohu vám říct, ze tak křivolaké, úzké, strmé a já nevím co všechno, uličky jsem ještě nejel. Několikrát mám opravu strach, že to tam na kočičích hlavách položím, jak to jsou strmé a ostré zatáčky. Nakonec to vzdáváme a jsme rádi, že se bez úhony dostaneme zase ven. Kávu si tedy dáváme až v Corleone. Pak již v poklidu sjíždíme do Palerma a bez problému nacházíme hotel. Tomáš je již ubytovaný a odjel na pláž. Hotel má podzemní garáže, což mě uklidnilo, protože čtvrť nevypadla nijak bezpečně. Tomáš se vrací z pláže a vyrážíme do města na jídlo. Jdeme pěšky do centra. Procházíme místy, kde se i ve třech za dne neustále otáčím kolem sebe a necítím se zrovna příjemně. Cílem je centrální street Via Maqueda. Chceme si zajít do nejznámější arancini fast foodu Ke Palle. Arancini jsou smažené rýžové koule plněné různými náplněmi. Dávám si čtyři různé a pivko k tomu. Jíme na stojáka na ulici u stolečků. Jsem strašně narvanej. Každá koule má cca 10 cm, sotva to do sebe nacpu. Pak se procházíme centrem, koukáme na památky a nasáváme městský šrumec. Palermo prostě žije. Najdeme si restauraci s předzahrádkou, kde mají čepované pivko. Sedíme, kecáme a domlouváme si další postup po ostrově. Zabukuji ubytko na následující den. Volnější den nám všem pomohl. Všichni jsme si odpočinuli, jak fyzicky tak i od sebe navzájem. Před dvanáctou platíme a odcházíme. Centrum je ale stále narvané lidmi, úplně plno, probíhají různé street vystoupení, krámky jsou otevřené, tržnice také, jezdí plno aut. Je po půlnoci a Palermo žije naplno. Již nechceme riskovat a vracet se na hotel pěšky, tak si bereme tágo a necháme se odvézt. Na hotelu jdeme hned spát.
Den 10. – neděle 23.10. – na jižním pobřeží
Po noční společenské jízdě si ráno trochu přispíme. I s vědomím, že dnešní trasa má něco kolem 160 km tak nikam nepospícháme. Bohužel nám vychází, že nám schází jeden den, který potřebujeme, abychom stíhali objet ostrov úplně kolem dokola a navštívili i město Trapani. Náš nejvzdálenější bod tripu bude tedy nakonec ve městě Mazara del Vallo, kde máme rezervovaný domek na pláži. Tomáš chce také navštívit Corleone, proto první část, menší polovina, dnešní trasy vede po stejné cestě, jakou jsme jeli den před tím s Danem. Fotíme se u tabule, dáváme si relax, svačinku a samozřejmě i espresso a pak vyrážíme dále do vnitrozemí. Dnes přejedeme celý ostrov ze severního pobřeží na jižní a zbytek tripu již povede spodem ostrova. Z Corleone pokračujeme přes města, spíš městečka a vesnice, typicky umístněná na vrcholkách kopců na strmých srázech, jako je Roccamena, Poggioreale, a směřujeme na větší město Salemi. Vnitrozemí je poměrně málo osídlené a většinou se silnice kroutí mezi políčky a krajina je docela hornatá, kopcovitá. Jak jsem již jednou zmínil, silnice na Sicílii jsou tragické a i když se zdá, že to snad již nejde, tak ve vnitrozemí jsou ještě horší. Chvílemi je to fakt nebezpečné. A druhý postřeh co jsem nabyl, je, že je ostrov osazen větším počtem větrných turbín. Některé hřebeny jsou doslova osázeny sloupy a ruší to jinak pustou divokou krajinu. Slunce pálí, je docela horko. Příležitostí sednout si v kavárně je malo, tak dáváme přestávku u silnice ve stínu stromů. Před městem Salemi se krajina začíná měnit. Horský, kopcovitý charakter přechází více v rovinatou krajinu. Za Salemi se jede již vysloveně po placce a v pálicím nedělním slunci, to již chceme mít rychle za sebou. Nakonec k ubytku Villa Chaira dojíždíme až v pozdním odpoledne. Domek je situován v druhé uličce od pobřeží. Jelikož je po sezoně, jsou okolní domy neobsazené a jsme zde v podstatě sami. Na místě na nás čeká již majitelka, italská zmalovaná panička, která nám předává klíče a dává instrukce. Domek má jen dvě ložnice, ale ještě velký gauč v obýváku, takže Tom zabivakuje zde. Zezadu domu je terasa s krbem a vybavenou venkovní kuchyňkou. Po odjezdu majitelky, jedeme na mašinách asi 5 km nakoupit něco k večeři a něco k pití na večer. Po návratu jdeme na pláž otestovat moře. Ale fouká velký vítr a není úplně teplo. Kluci tam skočí, ale mě se moc nechce. Pak se přesouváme na terasu, kde večeříme a poté i sedíme a ladíme trasu nejen na další den, ale již v hrubých obrysech na celý zbytek tripu, abychom mohli plánovat kdy a jak dojedeme zpět. Vychází nám, že ještě máme dvě noci na Sicílii a pak třetí den přejezd z ostrova na pevninu. Ubytko na pondělí rezervuji ve městě Licata v B&B Villa Virginia.
Den 11. – pondělí 24.10. – písečné pláže
S majitelkou jsme domluveni na devátou hodinu na vrácení klíčů. Máme budíky na sedmou, abychom se v klidu stihli na terase nasnídat, zabalit věci a uklidit domek. Před devátou máme vše na mašinách, jsme oblečeni a čekáme na příjezd majitelky. Má trochu zpoždění, v tom horku nic příjemného, ale jen probíhá zběžně pokoje, zkontroluje vybavení, a pak už jen předávám klíč a už jedeme. Dnešní trasa je cca 210 km dlouhá a vede převážně podél pobřeží. Jen v první části si děláme menší zajížďku do vnitrozemí. Nicméně ráz krajiny je stejný, tj. placatá rovina. Ve městě Menfi sjíždíme z hlavní silnice a dál jedeme po okrskách s příšerným asfaltem. Asi tady v noci pršelo, protože na silnici často jsou fleky mokrého, naplaveného bahínka. Po pár kilometrech se cesta začíná přeci jenom kroutit a i nějaké to převýšení na trase se objevuje. O co je cesta nudnější, o to jsou krásnější výhledy na městečka na kopcích, kterými občas projíždíme. Nádherné městečko je na samém bodu obratu naší zajížďky Giuliana s krásným hradem Castle of Federico na ostrohu nad městem. Odtud se pak zase přibližujeme k pobřeží, směrem na město Ribera, přes starobylé městečko Burgio, podél údolí říčky Fiume Sosio s výhledem na zříceninu hradu Castello Gristia. Kousek za Ribero se napojujeme na hlavní silnici vedoucí podél pobřeží k východu a přibližujeme se ke městu Agrigento. Je zde mnohem větší teplo než na druhé, hornatější straně ostrova. Dusno a horko a nepříjemný zvýšený provoz kamionů, které se špatně předjíždějí, nás vysiluje. Častěji stavíme na pití a odpočinek. Jsme proto rádi, když kolem čtvrté jsme dojíždíme k cíli. Na okraji města Licata, kde máme ubytko, zastavujeme nakoupit pití na večer. Vilu chvilku hledáme, navigace se nedovede poprat s novou výstavbou, ale nakonec ji najdeme. Je to nově postavená vila s pokoji k pronájmu asi 30 metrů od moře s přímým vstupem na pláž. Jen ze sebe shodíme věci a skoro běžíme se vykoupat. Tentokrát se koupu a máčím i já. Jednak je horko a druhak je tam krásná písečná pláž. Pobydeme asi hodinku koupáním a sbíráním mušlí. Dnes jsem si moře vážně užil. Po návratu zjistíme, že náš soused je chlapík ze Slovenska, který tam na homeoffice tráví léto s dětmi. Je to první Čechoslovák, kterého na našem treku potkáváme. Nechceme vařit večeři, tak že si sjedeme na jídlo do města, ale Dan mezitím již vymlaskl pár piv a tak nikam již nemůže. Vyrážíme s Tomem sami. Dojíždíme do centra. Licata je malé město, projdeme pár uliček než si vyhlídneme restauraci. Obsluha nám sděluje, že je nově otevřena a nabízí nám výhodné menu – steak za skvělou cenu. Najedli, popili, necháváme si zabalit s sebou čtyři jídla pro Dana a slovenskou trojku a již se v pokročilém šeru vracíme na ubytko. Tam nás již všichni hladově očekávají. Ještě venku pod pergolou posedíme a popíjíme pivka z plechovky. Ale chladný večerní vítr nás po jedenácté vyhání do postelí. Ubytování následujícího dne rezervuji v Syrakusách, kde má být náš poslední večer na ostrově.
Den 12. – úterý 25.10. – Syrakusy
Ráno máme připravenou snídaní na terase na osmou hodinu. Dnes nás čeká cca 155 kilometrů do historického města Syrakusy. Loučíme se se Slovákem a vyjíždíme od vily. Cesta vede podél pobřeží po až za město Gela odkud odbočujeme do vnitrozemí kolem města Ragusa a blížíme se k horám, které musíme přejet. Jde o silnici první třídy SP14, která má díky serpentinám a horským úsekům potenciál skvělé jízdy, ale bohužel kvůli nekonečnému počtu kamionů jen musíme útrpně jet v koloně a sem tam se nám povede i nějaký předjet. Celkově je to beznadějně ubíjející jízda. Teplota se zvyšuje a atakuje již 28 stupňů. Na mašinách to začíná být nesnesitelné. Poslední úsek dnešní etapy je vyloženě očistec. Osobně toho mám plné zuby a mám pocit, že se o mě pokouší lehký úpal. Začíná mi bolet hlava. Nakonec před 16 hodinou dojíždíme do Syrakus před hotel Panorama. Hotel sice nemá garáže, ale má soukromé, oplocené parkoviště za hotelem. Z posledních sil po check-inu si odtáhnu věci na pokoj. Máme sraz za 30 minut na recepci. Pěšky vyrážíme do centra shlédnout nějaké historické památky. Pár set metrů pod hotelem je archeologický park Neapolis, včetně Necropoli Grotticelle. Bohužel je již téměř 17 hodin, čas uzavření celého objektu. Upřímně, na těch cca 10 minut se nám nechce 20 EUR prostě dávat. Tak jdeme jen po veřejně přístupných cestách a fotíme si zpoza plotu. Stále je horko jak blázen. U kasy si sedáme a dáváme i presso a chladnou vodu. trochu mě to probere a mohu pokračovat dál do centra. Domluvili jsme se, že se tágem necháme stáhnout až do historické pevnosti Castello Maniace. Tágo nás skutečně protáhne uličkami až před bránu pevnosti. Projdeme si nádvoří, fotíme, prohlížíme. Pak po svých procházíme historické centrum Ortigia. Historie na nás dýchá doslova z každého kamene, každého domu. Dáváme si kávu a pivko v jedné z nespočet kavárniček. Sedíme na židličkách na úzké uličce a pozorujeme šrumec kolem. Kupujeme suvenýry, prohlížím si umělecké šperky napodobující historický design. Krásný večer, opravdu doporučuji každému to vidět. Začíná se stmívat, najdeme si restauraci a objednáváme si jídlo. Já místní speciální pizzu, kluci rybu. Já pivko, kluci bílé lokální víno. Sedíme, je stále horko, teplota přes 24 stupňů. Ulice plné lidí. Úplná romantika. Škoda jen, že jsem tam s dvěma chlapy. 🙂 Alespoň tedy domlouváme cíl a trasu na další den. Rozhdujeme se zpáteční cestu co nejvíce urychlit a dostat se domů co nejdříve. Takže plán je ve středu brzo vstát, dojet do Messina po dálnici. Trajektem na pevninu do Villa san Giovanni a hned pokračovat po dálnici až do Salerno, kde rezervuji ubytko v hotelu Albergo Fiorenza. Po jídle ještě najdeme British beer bar a sedáme si na jedno. Po dvou třech škopcích, jdeme dál centrem a bereme si tágo, které nás veze do hotelu. Bohužel na nás vychází neskutečná plečka. Asi „sto“ let starý VW Polo. Strašný, u nás by auto v takovém stavu nemohlo jezdit ani po vesnici do kravína. Uff, cestou nám držím palce, ať to auto vydrží. Nevím, jestli to zapůsobilo, nebo to prostě bylo jen štěstí, ale dojeli jsme až do hotelu. Ještě si sedáme v hotelovém lobby a dáváme si pivko. Nálada skvělá, je sranda. Ani se nám nechce jít spát, ale víme, že chceme ráno již v osm vyjíždět, abychom vše stihli. Přesto až dlouho po půlnoci odcházíme na pokoje.
Den 13. – středa 26.10. – začíná cesta zpět
Ráno věští nároční den. Již po probuzení cítím kolik piv jsme večer pokořili a jak málo hodin spali. Přesto hrdinně vstávám a dávám se dohromady. Ráno brzká snídaně, pak rychle zabalit věci a hodit to na mašinu. Daří se nám lehce po osmé skutečně vyrazit a cestu zpět. Dnes vede skupinu zase Tomáš. Po cca 15 kilometrech najíždíme na dálnici vedoucí až do Messina a celkem nás po dálnici čeká cca 150 kilometrů. Míjíme Catanii, z dálky vidíme vrcholek Etny, a vybavují se nám zpět všechny zážitky, které s k tomu pojí. Za necelé dvě hodinky sjíždíme exitem u Messina a dojíždíme centrem města do přístaviště. Nemůžeme to najít, kam zajet k odbavení na trajekt. Využívá, poté zjistíme že spíše zneužívá, toho místní taxikář a že nás za 10EUR tam dovede. Souhlasíme a jedeme za ním. Je to asi 20 metrů, jsme fakt lamy, a navíc najednou dělá scény, že bylo domluveno 40 EUR. Jsme fakt nasraný, dáváme mu 20 a v podstatě mu ujíždíme k odbavovací gate. Pak už vše jde bez problému. Po cca 20 minutách přirážíme k druhému břehu, vyjíždíme na břeh. Tomáš nasazuje navigaci a vyvádí nás z přístaviště přes centrum města na dálnici A2. Je skoro půl dvanácté, máme docela hlad a musíme i dotankovat. Hned za Villa san Giovanni před tunelem Galleria Piale zastvujeme na benzínce. Tankujeme, dáváme si zapečenou panini a chvilku relaxujeme. Čeká nás ještě cca 420 kilomterů do postele. Tak to již moc nenatahujeme, sedáme na mašiny a vyrážíme na dílnici. První Tomáš, následován Danem a já to vše uzavírám. Čeká nás cca pět hodin únavné, nezáživné jízdy po dálnici. Po šesté večer dorážím do Salerna a hrkáme k hotelu. Navigace tentokrát nezklame a trefujeme napoprvé Hotel odpovídá tak naší trojhvězdě někde na severu Čech. Navíc v pokojích je asi dovoleno kouřit a je to cítit. Mašiny parkujeme na hotelovém parkovišti za bránou. Zamykáme je a jdeme do města na jídlo. Kluci chtějí mermomocí něco z mořských potvor. Docel dlouho jdeme ulicemi. Většina restaurací otevírá až od osmi večer. Nakonec najdeme restauraci co má ve znaku okouna, nebo co to je za rybu. Jdeme dovnitř, usazují nás e stolu. Restauračka je zatím prázdná. Dívám se, že je to v podstatě zastřešený průjezd mezi domy. Přichází obsluha a podle ohozu asi i kuchař v jednom. Lámanou angličtinou nám nabízí něco jako degustační menu…prý od každého jídla kousek pro každého. Chce za to asi 20 EUR na hlavu. I když na mořské potvory moc nejsem, souhlasím s kluky. Po chvíli začne nosit jídla na stůl. Každý chod na malých talířích. začíná se různými malými rybkami, šproty, a já nevím co ještě. Zatím dobrý Pak přichází kalamáry a poté celá malá chobotnička. No a to už je na moc. přeji klukům dobrou chuť a řídím se moudrem, že hlad je převlečená žízeň a raději dávám pivo za pivem. Po desáté platíme útratu, a snažíme se rozpomenout kudy nazpátek do hotelu. Již nikam nejdeme na drink. Zítra máme v plánu dojet až do Rimini, ještě naložit mašiny a vyrazit hned na cestu. Ubytko budeme zajišťovat až cestou, až uvidíme jak na tom jsme fyzicky a kolik toho ujedeme. Cíl je až italské Tarvisio. Tak zapadneme do hotelu a jdeme hned spát.
Den 14. – čtvrtek 27.10. – dlouhá cesta domů
Vstáváme na sedmou. Dneska nás čeká 560 kilometrů na mašinách po dálnicích až do Rimini k naší zaparkované dodávce. Jdeme na snídani hned jak je možno. Je to taková strohá snídaně, ale nasytí a jak se říká – darovanému koni na zuby….asi to znáte dál. Balíme a rychle vyrážíme do sedel. Dnes vedu skupinu zase já. Vyvádím nás přes centrum města na přivaděč a pak na dálnici. Ráno je docela fresh a na teplotě je to znát. Je sotva deset stupňů a ve vyšších polohách se přidává mlha. Po cca 140 kilmetrech po dánici na Řím sjíždíme u Cassino na SS749. Snižuje se rychlost a občas nás zdržuje kamion, ale snažíme se to valit stále vpřed. Naštěstí hodiny pokročili a slunce konečně protrhalo mlžný závoj. Teplota hned vyskočila nahoru a hned bylo příjemněji. Silnice nás vede přes město Sora dále na Avezzano, kde se konečně opět po 90 kilometrech napojujeme na dálnici. Čeká nás ještě cca 230 kilometrů do Rimini. Zpočátku pohodová jízda po dálnici se začíná u L’Aquila zahušťovat provoz a od Teramo dále je již nepříjemně plná dálnice. Italové jsou docela no-friendly řidiči, spíš docela sobci. Takže musíme o to více dávat pozor na svoji bezpečnost. V jedné chvíli mě tam málem sundal autobus, který vůbec neřešil, že právě jedu zleva kolem něj. Prostě se rozhodl přejet do levého pruhu. Naštěstí jsem stihl z akcelerovat a ujet. Kolem 17 hodiny dojíždíme konečně do Rimini a nalézáme zaparkovanou dodávku nepoškozenou. Děláme pro procházející trochu divadlo, když se převlékáme na ulici do civilního. Najíždíme s mašinami dovnitř dodávky a kurtujeme je osvědčeným způsobem. Naházíme kufry a oblečení dovnitř a rychle sedáme do kabiny a vyjíždíme. Nakonec se ještě stavíme na okraji Rimini ve velkém onchoďáku a kupujeme na poslední chvíli italské dobrůtky, víno a olivový olej a pak již najíždíme na dálnic a směřujeme zpět nejprve směrem na Bologne a pak dále na Benátky a Udine. Cílem je dojet do Travisio. Což znamená až od Rimini ujet cca 470 kilometrů. Za volant si opět sedl Tomáš a valil to domů. Kolem deváté, někde u Udine rezervuji přes Booking hotel International. Nakonec k hotelu dojíždíme po desáté hodině. Hotel v pohodě. Ještě něž jdeme na pokoje, tak sedáme v lobby a lámeme každý tři pivka. Před půlnocí, totálně vyčerpaní, jdeme každý na pokoj a po sprše zaslouženě usínám.
Den 15. – pátek 28.10. – doma
Dnešek je poslední dnem našeho sicilského tripu. Ráno si dokupujeme snídani a jdeme se společně naposledy najíst. Je poznat, že jsme již na rakouských hranicích a přístup už není italský, ale rakouský. Dodávku nalézáme ráno na parkovišti neporušenou a přikurtované mašiny se ani nehnuly. Před devátou vyjíždíme a čeká nás posledních 460 km k Budějicím k Tomovi, kde naše společné putování končí. Z jedné strany se člověk těší domů, z druhé se ale vkrádá do myšlenek smutek, že to již končí. Cesta ubíhá bez problémů a s pár zastávkami dojíždíme po 14 hodině k Tomovi. Vykládáme mašiny, uklízíme po sobě, přebalujeme věci. Již se nechci zdržovat a s díky odmítám pozvání od Petry na pozdní oběd. Již se vidím doma. Převlékám se do motorkářského, loučím se s kluky, děkuji Tomovi. Nasedám na mašinu a po dálnici na Tábor, Benešov a dále na Prahu a pak po okruhu až do Zbuzan. Po dvou a půl hodinách dorážím v pořádku domů.
Conclusion
15 dnů, 3880 kilometrů, tři kamarádi, tři mašiny, vůně benzinu a neznámé dálky za horizontem. To byl tento trip. To je exploring. Počasí nám vyšlo absolutně neskutečně. Po přejetí Alp, jsme měli každý den slunečno, bez mráčku, bez deště. Již jsme se znali a věděli jsme co od sebe čekat. Itálie a Sicílie mimo resorty jsou neskutečné země s dlouhou historií. Užili jsme si každou minutku, každý kilometr, každý společně dopitý škopek. To je cestování, to je poznávání kultury, kuchyně, drinků. To je chlapské kamarádství. To je život!